Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/34.- Noci s nepřítelem/

Voho! Na tuto část jsem se z celé knihy těšila ze všech nejvíce :D Proč? To poznáte sami. Teď už konec řečí a zpátky k příběhu. :D

______________________________________

Část druhá

Pohled Celest

Po nějaké době - nemohu určit, jak dlouhá byla, protože jsem zde v propasti měla pocit, že se čas úplně zastavil - jsem se po Erichově útoku pomalu začínala vzpamatovávat. Nejprve mě k tomu donutil nesnesitelný zápach, na který jsem si stále nemohla zvyknout. Nejspíše jsem si na něj zvyknout ani nechtěla. A krátce poté to byly šílené bolesti, jež přes spodní části těla putovaly výše a výše přímo do mé hlavy, kde se rozlily v plné síle.

,,Sss! Jau!" sykla jsem ve snaze potlačit všechny negativní emoce, které  okupovaly mé tělo a zžíraly mou mysl. Dlaní jsem se chtěla chytnout za ono postižené místo, ale nemohla jsem. Byla jsem svázaná. Jen stěží jsem vnímala okolní zvuky a tři hlasy, jenž se současně mezi sebou na něčem  dohadovaly. Někde v sobě jsem věděla, že to byli právě ti tři hajzlíci, co mě takhle zbaběle uvěznili. Na ty tři nezapomenu, ani kdybych několik měsíců ležela v kómatu, povzdechla jsem si.

,,Tak co?" zazněl mi hlavou jeden z hrubých mužských hlasů.

,,Co? Tak co?" tázal se jej další.

,,Ptám se, tak co s ní uděláme?" řekl již o něco zřetelněji třetí Temný a všichni tři mi věnovali svou pozornost, o kterou jsem ani za milion nestála. Nejraději bych je zadupala do země a zmizela odsud, ale odtud bohužel nebylo úniku.

,,Uhm," zaskučela jsem, neboť jsem i pusu měla svázanou. Ne hadrem, či roubíkem, ale hadem. Hadem černým jako hluboká noc sama a slizským jako ty barevné odporné věci v krabičkách, co si kupují malé děti a hrají si s tím. Opatrně jsem otevřela své oči a několikrát s sebou škubla, neboť jsem měla pocit, že mě had stahoval více a více. On to nebyl pocit, ono to tak skutečně bylo.

,,Ale ale! Šípková Růženka se konečně probrala!" pronesl sarkasticky Erich za doprovodu hlasitého smíchu těch ostatních. Odvětila bych mu, ale má pusa byla plná drobných černých hadích šupinek. Místo odpovědi jsem pouze zamumlala cosi nesrozumitelného a koutkem oka spozorovala Egona, jak svým pohledem ovládal toho hada, jenž obepínal mé tělo. Teď jsem už vážně nemohla dýchat.

,,Upřímně se divím, že tě ten had poslouchá. U nás sis respekt ještě nevybudoval," konstatoval zamyšleně Ernest, který svůj pohled taktéž upínal na tu odpornou černou věc.

,,Nojo. Ono mu nic jiného taky nezbyde. Musí poslouchat," zazubil se Egon a já se na moment zamyslela. Někteří za domácí mazlíčky mají psi, kočky, morčata nebo křečky, ale hada? Ani náhodou. Krátce po tom jsem si představila, jak Erich krmí kočku nebo venčí psa. Zasmála bych se, ale plíce sotva lapaly po dechu. Už toho zkrátka bylo moc a Ernest si toho po momentě všiml také, jen nedal najevo svůj soucit.

,,Nemůžu dýchat," zahuhlala jsem nesrozumitelně a ti tři si mezi sebou vyměnili nechápavé pohledy.

,,Copak jsi říkala? Mám dojem, že jsem tě přeslechl," ušklíbl se Egon a já k němu netečně vzhlédla. Dělá si ze mě srandu?

,,Že-e ne- můžu dý-chat!" koktala jsem každičké slovo za slovem a ti pitomci se začali smát na celé kolo. Mají oni vůbec nějaké city? Vždyť jsem na pokraji smrti! Problesklo mi myslí a po těch třech vrhla pouze kamenný pohled. Po krátké chvilce jsem si všimla, že se mé prsty nedostatkem kyslíku barvily do fialové, to už Ernestovi nemohlo uniknout.