Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/37.- Zúčtování/

Pohled Nelly

Po Erichovic útoku jsem se rozhlédla po dívce, ale Ellen nikde. ,,Kruci!" zaklela jsem potichu a zatla všechny svaly v mém těle. Někde tu přeci musí být. V tu ránu mě přepadla bezmoc a poté se mě znovu zmocnil strach a panika.

,,Ellen!" zvolala jsem do míst, kde ještě před chvílí stála. Opět jsem se rozhlédla kolem sebe. Od travnatého placu se nacházel další kus, který už nebyl tolik udržovaný. Z kopřiv na mě po momentě mávala něčí ruka se zeleným rukávem. Došlo mi, že to byla Ellen, jež jsem celou dobu hledala. Neváhala jsem a rozběhla se do míst, kde se dívka nacházela. Jakmile jsem dorazila, spatřila jsem v kopřivách bezmocné Ellenino tělo. Levou ruku stále měla vztyčenou.

,,Pomoz mi," zahuhlala. Nebylo ji rozumět, jelikož měla obličej zabořený v zemi. Vrhla jsem po ní nechápavý pohled.

,,Co jsi říkala?" optala jsem se jí.

,,Abys mi pomohla vstát," pronesla již zřetelněji tmavovláska a já ji pomohla zpátky na nohy. Z toho, co jsem viděla před sebou, mě přepadla hrůza. Její oblečení bylo potrhané, špinavé a z obličeje ji stékaly drobné pramínky krve.

,,Podívej na to! Vypadám jako nějaký asociál," pronesla smutněji a vpadla do mého vřelého obětí. Slabá a uplakaná.

,,Vzhled neřeš. Jsi naživu. To je teď hlavní," utěšovala jsem ji a současně ji hladila po zádech. Poté jsme jedna druhé pohlédly do tváře. Elleniny zelené oči se nyní tak zvláštně leskly. Nejen slzami, ale nenávistí, kterou si k Erichovi během tak krátké chvíle stihla vybudovat. Svou čelist zatla znovu. Tentokrát s nadějí. Já už dávno byla smířená s porážkou. Sice jsme byly dvě proti dvoum, ale oni měli větší moc. S lesem byli a za tmy, daleko silnější než my za světla. Když nad tím zamyslím, nebylo by snazší dát jim to, co chtějí? Věčná válka dobra se zlem by tak skončila a nikdo z nás by nepřišel o život. Jenže co oni vlastně chtěli?

,,Za tohle mi zaplatí," pohrozila jim pěstí do dálky a já poté spatřila tmavý stín, jenž se k nám neustále přibližoval. Když došlo na pohled, spatřila jsem smějícího se Ericha. Takže jemu tohle všechno přijde směšné? Vždyť Ellen málem přišla o život!

,,Tak co? Hodláte se vzdát stromové kolonie? Nebudete se plést do věcí, do kterých vám vlastně vůbec nic není?" otázal se nás s ohavným úšklebkem ve rtech čekajíc na naší odpověď. S Ellen jsme si současně vyměnily zmatené pohledy. Netušila jsem, co mu odpovědět. Nevěděla jsem, o co tady vlastně vůbec šlo a už vůbec mi nedošlo, proč tolik toužil zlikvidovat stromovou kolonii. Ti lidé žijící zde si tu vybudovali svůj domov. Bylo to místo, kam se mohli kdykoli vrátit. Tolik let trvala jejich práce. Záviděla jsem jim, protože já jsem o svůj domov kdysi dávno přišla také. Alespoň to mi ukázal les.

,,Nevzdáme se. Další vesnici už nezničíš," pronesla sebevědomě Ellen stojící po mém boku.

,,Navíc jsi nám ještě neodpověděl. Proč máš zapotřebí ničit domovy nevinných lidí? Co si tím kompenzuješ, čeho tím chceš dosáhnout?" tázala se jej, ale Ericha tato otázka jaksi nepotěšila. Už zas. Proč se pokaždé tak rozčílil, když přišla řeč o jeho rodném domově? A hlavně jak s tím vším souviselo jeho věčné plenění?

,,O mou minulost se nezajímej. Může ti být ukradená," prskl jedovatě Temný, zatímco se chystal k dalšímu útoku. Já se automaticky rozhlédla kolem sebe. A zatímco jsem se rozhlížela, povšimla jsem si jedné zvláštní věci. Z lesa se valila jakási podivná magie a zlatavá vodní hladina na řece se taktéž rozbouřila. Něco se dělo, ale co? Náhle se zvedl prudký vítr a ve vzduchu okolo nás poletoval zlatý prach, který mě na několik vteřin málem zaslepil.

,,Proč? Protože o ten svůj přišel stejně tak odporným způsobem. Erichu, ty už žádný další nezničíš," zaslechla jsem znenadání dívčí hlas, který mi byl velmi povědomý. Ten hlas vycházel odkudsi z útrob lesa. Panebože vždyť je to? Několikrát jsem údivem zamrkala očima a koutkem oka zavadila o Ellen, která taktéž udiveně hleděla mým směrem. Najednou se ve zlatavém oparu zjevila silueta ženy. Do tváře ji bohužel nebylo vidět.

,,Být vámi si raději zakryju oči. Nerada bych si potom vyčítala, že jste kvůli mě osleply," hlesla ona záhadná dívka vycházejíce z mlhy a spolu s Ellen jsme učinily to, oč nás žádala.

,,Prosím tebe. A kdo mi v tom zabrání? Ty?" uchechtl se současně Temný, zatímco jsme spolu s Ellen udělaly drobný krok vzad.

,,Ano. Já," pronesla sebevědomě ona záhadná postava a než jsem stačila vstřebat, o co tady vůbec šlo, tleskla. Z jejího náhlého a nečekaného tlesknutí vzešla zlatá magie natolik silná, že by málem oslepila nejednoho smrtelníka. Počkat, nebylo tohle už někde? Vítr okamžitě nabral na své síle a magie se roznesla všude kolem. Musela jsem se skrčit k zemi a jednou rukou se přidržet, aby mě neodnesl, zatímco jsem si druhou rukou zakrývala své oči. V éteru bylo cítit napětí a slyšet byly pouze Erichovic zběsilé výkřiky. Zhruba po několika minutách výkřiky ustaly a zlatá mlha se pozvolna vytratila tetam. S Ellen jsme mezitím vstaly a rozhlédly se kolem. Kromě mizící mlhy jsem na obloze spatřila první hřejivé paprsky vycházejícího slunce, které se prořezávalo zkrze stromy v blízké kolonii. Právě teď nastal moment, jako kdyby to, co se tu před pár chvílemi odehrálo, jakoby se nikdy nic z toho nestalo. Po Erichovi a Temných také žádné stopy.

,,Hele, podívej se támhle," hlesla spokojeně Ellen, zatímco mě zatahala za rukáv. Poté jsem i já pohlédla Elleniným směrem a to, co jsem uviděla na kopci před sebou, mi vyrazilo dech.

,,Panebože," vydechla udiveně tmavovláska stojící po mé pravici.

,,Vždyť je to přeci naše,"

,,Celest?" optala jsem se jí, jakobych tomu ani já sama nevěřila. Domnívala jsem se, že to byla jen pouhá fatamorgána v mlžném oparu, ale zjevně jsem se spletla.

__________________________________________

Tak jak si užíváte blížící se jaro? Co říkáte na dění ve světě?