Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/22.- Tajemství mlhy/

Pohled Ellen

,,Měli jsme vyrazit za rozbřesku, takhle za chvíli uvidíme prd, jakmile zapadne slunce," pronesla Nella zkroušeně za mými zády. S Michalem současně vedli nezáživnou konverzaci. Tedy nezáživná byla pro mě, já se kochala krajinou okolo sebe, tudíž jsem nijak nevnímala obsah jejich slov.

,,Mě to neříkej, byl to Ellenin nápad," uchechtl se brunet a za nemalou chvíli jsem jeho pohled ucítila na svých bedrech. Podrážděně jsem nad jeho výrokem zakroutila hlavou a nakonec se pro sebe usmála.

,,No. Hlavně, že to máš na koho svést," rýpla jsem si do chlapce s úsměvem a Nella se hlasitě zasmála.

,,Od čeho máme s sebou baterky, pane chytrý?" otázala se zrzovláska, s nádechem ironie v jejím hlase.

,,Chtěla jsem vidět údolí při západu slunce, co když to bude můj poslední, pokud se z lesa nedostaneme?" konstatovala jsem směrem k oběma účastníkům konverzace a při tom si vzpomněla na to, jak moc mám ráda západy slunce, obzvlášť tady, v cetvinském údolí. Každý soumrak byl v něčem jedinečný, originální. Milovala jsem ty pestré barvy ohnivě rudé, oranžové a žluté, jež splývaly společně s azurově modrou oblohou. Ani dnes tomu nebylo výjimkou. Tady hrála roli rudá barva společně s lehkým odstínem růžové a fialové. Jak se slunce pomalu za oblaky ztrácelo za obzor, měla jsem pocit, jakoby náhle explodovalo a po momentě se na obloze objevil mohutný požár. V ten moment, jakoby se v mém nitru rozlil pocit klidu a harmonie, západy slunce jsem zkrátka milovala.

,,Ale určitě dostaneme. Ušli jsme pořádný kus cesty. Les pro nás bude ten nejmenší problém," zaslechla jsem za svými zády a dál se kochala výhledem do údolí, které se přede mnou rozprostíralo. Být tohle na jedné z pohlednic mé babičky, byl by to vskutku skvostný záběr.

,,Máš recht," uchechtla se po momentě také Jana a já si až teď uvědomila, že za celou cestu neřekla ani slovo. O Celest raději ani nemluvím, ta se už od samotného rána chovala velmi podivně. Ostatně Jana také, jen to nedávala tak najevo, zjevně nechtěla kazit onu dobrou náladu, která panovala mezi ostatními. Hlavou mi aktuálně probleskla jediná otázka, kterou jsem doteď ignorovala. Co se vlastně odehrálo mezi Janou a mou sestrou? Proč se chovají tak podivně?

,,Ano, vyřešili jsme společně už nespočet problémů, že ano?" pronesla jsem s lehkým tónem sarkasmu v hlase, nešťastně vydechla a pohlédla Janě do její zmatené tváře. Mohla jsem se zeptat méně útočně, to uznávám, ale ne. Nedalo mi to. Jedna část mě mi říkala, že je to jen mezi nimi, že bych se do toho neměla mísit, ale mé podvědomí bohužel smýšlelo opačným směrem.

,,To ano, ale zeptej se Celest, ne mě," uchechtla se arogantně Jana a obrátila oči v sloup. Já svůj pohled poté přesunula směrem k mé sestře, jež se nejistě ošila, založila ruce na prsou a po nejistém mrazení nasadila do své tváře její typický sebevědomý výraz. Upřímně jsem se děsila toho, co se mé sestře honilo hlavou, ale ať už to bylo cokoli, doufala jsem, že svými myšlenkami nepřihodí další pomyslné dřevo do ohně. Atmosféra mezi námi byla už takhle napjatá a dusno by se tady dalo snad krájet.

,,Nevím, nevím o ničem, co bych vám měla říct," uchechtla se dívenka po momentě a Jana se na sekundu zamračila. Přeci se tady nebudeme hádat, to by mi ještě chybělo.

,,To je ale dneska krásné počasí!" zaslechla jsem po momentě rozjařeného Michaela. Jana se po jeho výroku pleskla do čela a při tom nevěřícně zakroutila hlavou. Chování Jany jsem upřímně vůbec nepochopila, nepochopila jsem chování mé sestry. Vždyť Michael neřekl nic špatného, podle mě chtěl jen nenásilným způsobem změnit téma konverzace, což se mu na malý okamžik i zadařilo.