Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/10.- I voda má prý paměť/

Pohled Jany

,,Chtěla bych něco vědět," hlesla jsem a matka na mě nechápavě pohlédla.

,,Chtěla bych vědět něco o svém původu," pronesla jsem s vážným výrazem ve tváři a matce spadla brada v údiv. Zjevně netušila, co na to říct. Vždy se tomuto tématu vyhýbala jako čert kříži. Zatím ji to šlo úspěšně. Uvidíme, jak si povede tentokrát.

Náhle bylo dýchání pro mou matku daleko obtížnější. Určitě čekala lecos, jen ne tohle. Alespoň to jsem dokázala vyčíst z její zmatené tváře.

,,Já, já nevím," koktala slovo za slovem, zatímco jsem ji se zájmem poslouchala. Sama musela tušit, že tenhle den jednou, od našeho stěhování se sem, určitě přijde. Na prst si nervózně namotávala konečky její husté hnědé hřívy, kterou jsem jako jedinou zdědila po ní, vše ostatní jsem zdědila po svém otci, kterého jsem znala jen jako věčně nabručeného a nespokojeného workoholika, jehož zajímala jen práce a právě kvůli zaměstnání se naši kdysi rozešli. Matka otci vždy vyčítala, že v zahraničí trávil daleko více času než doma s dětmi a jeho milovanou ženou, ale těm dnům už byl dávno konec.

,,Netuším, co bych ti měla říct," zalhala mi a já si ji přeměřila zkoumavým pohledem. Z chodby jsem současně zaslechla povědomé kroky a než došlo na pohled, ve dveřích stál Michal, který měl na sobě ještě pyžamo, rozespalý výraz ve tváři a mírně rozcuchané vlasy. Mě a matku projel od hlavy až k patě zvídavým pohledem a já se zájmem čekala, co z něj vypadne. Někdy byl bratr přesný jako Švýcarské hodinky, u všeho byl vždy v ten pravý čas.

,,Co se děje?" otázal se, zatímco si pomalu usedl ke stolu naproti mě, hned vedle matky, která stále hledala odpovědi na mé otázky.

,,Tak si vzpomeň. Vzpomeň si na cokoli, na cokoli i na tátu," naléhala jsem i nadále, kdežto matka po posledním slově mé naléhavé věty v obličeji celá zbledla a znejistila ještě více, než byla před malou chvílí.

Řekla jsem snad něco, co jsem neměla? Ptala jsem se sebe samé a v tu chvíli mi došlo, jak špatné vzpomínky matka na našeho tátu vlastně měla.

,,Na co si má máma vzpomenout?"  pídil se bratr po odpovědi, zatímco se matka zhluboka nadechla a já nastražila obě uši.

,,Tak dobře," vzdychla matka poraženecky a já se v duchu vítězně usmála.

,,Povím vám příběh o vašem původu," dodala a i s bratrem jsme se zájmem naslouchali.

,,Myslíš tu pohádku o těch kouzelných mateřských znaménkách?" vložil se do dialogu také i můj bratr, který náhle o celou věc se znaménky a s našemi schopnostmi vládnout živlům, konečně projevil zájem. Někdy jsem měla pocit, že mu tyhle věci byly zcela lhostejné, ale tato bratrovic otázka mi mé domněnky pouze vyvrátila.

,,Ano. Až teď mě mrzí, že jsem vám to kdysi tajila. Váš doktor o nich věděl už od vašeho narození a v té době jste byli ještě hodně malý, aby jste na to přišli sami, pokaždé jsem před vámi hrála na všech zdravotních prohlídkách překvapenou i před doktorem, který jejich původ ihned poznal, ale nechtěla jsem ranit vás. Ve městě, kde jsme pobývali, jste nebyli v bezpečí. Domnívala jsem se, že zde budete, ale jak mi rostete před očima, vše nabralo rychlý spád," vysoukala matka ze sebe na jeden nádech a já vyvalila oči v údiv. Teď si vzpomínám, že jsem ji to kdysi zazlívala, ale měla k tomu pádný důvod. Nechtěla, aby si nás lidé z Innsbrucku dobírali kvůli tomu, že jsme byli jiní než ostatní děcka v našem věku.