Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/24.- Bolestná ztráta/

Pohled Ellen

V okamžiku, kdy se rostlina uzavřela, bylo pro mě dýchání opravdu náročné. Její stěny se pomalu, ale jistě stahovaly a já pod sebou začala cítit vlhko. Rostlina se postupně plnila zlatavou tekutinou ve snaze mě strávit. To se ji ale nepovede! Naposledy jsem se nadechla posledního zbytku kyslíku, než mě tekutina celou pohltila. Mě nezbývalo nic jiného, než použít veškerou svou sílu, kterou jsem darem osudu vlastnila. Teď už okolo mě nebyla jen zlatá, ale i má moc zelené barvy ve snaze rostlinu uklidnit.

Zpočátku se mi moc nedařilo, ale v momentech, kdy mi zbývalo síly opravdu málo, se začaly dít neuvěřitelné věci. Stěny té masožravé rostliny se pomalu, ale jistě začaly zbarvovat do zelené a za pomoci magie lesa se na stěnách vyobrazovaly úplně všechny vzpomínky z mého života. Nestačila jsem žasnout! Náhle se zem pode mnou prudce otřásla a krátce poté následovala mohutná exploze, díky které jsem na pár vteřin upadla do bezvědomí. Vše okolo mě náhle zčernalo, ale né na dlouho.

Jakmile jsem se konečně probrala, panoval všude okolo mě pouze zlatavý jas. Jakoby snad žádný les zapomnění ani neexistoval. Párkrát jsem si promnula oči a já se octla na bývalé cetvinské návsi. Ne, opravdu to nebyla žádná parodie na cestování časem s Celest v hlavní roli, tohle byl jeden z výjevů mé minulosti, ale co jsem sakra dělala na cetvinském náměstí? Jaký klíčový moment mého života se zde odehrál? Ptala jsem se sebe samé, ale odpovědí byl zatím pouhý nedostatek.

Všechno okolo mě jsem bezpochyby poznávala. Míjela jsem žulovou kašnu s morovým sloupem, jenž dominoval bývalému náměstí. Poznávala jsem dům, ve kterém žili naši staří rodinní  známí Lennerovi, ale také jsem bezpochyby poznala jediný dům s balkónem, ve kterém žil příslušník SS Ignác Hermann se svou chotí Lisandrou. Vybavila se mi vzpomínka, kdy se za letních večerů ti dva při otevřených oknech opravdu hodně hádali. Křik Ignáce byl často slyšet přímo do ulice spolu s Lisandry nářky a vzlyky. Ignác s pokorou a úctou vzhlížel ke svému vůdci, čemuž Lisandra ani trochu nerozuměla. Vlastně nikdy nerozuměla žádné politice. Než jsem se nadála, octla jsem se přímo na prahu našeho dvoupatrového domu. Tedy jen toho vzpomínkového. Ale jaký zvrat v mém životě se odehrál v našem domě? V našem domě se odehrávalo daleko více životních příběhů, v čem hrál roli ten, který mi chce les odhalit? Snažila jsem si vzpomenout na každý detail mého dětství i dospívání, ale marně. Zatřásla jsem nad tím vším hlavou, abych se svých dotěrných myšlenek alespoň na chvilku zbavila. 

Mám nebo nemám? Tázala jsem se sebe samé a váhala, zda vstoupit do našeho domu. Nakonec jsem vzala za kliku, opatrně otevřela dveře a tajnůstkářsky nahlédla dovnitř. V domě vládlo podezřelé ticho, na to, jak početná jsme byla rodina. Po chvilce váhání jsem udělala pár kroků a oběma nohama stála na půdě vzpomínkového domu, ale proč mě les zavedl do našeho domu? Lehce jsem za sebou zavřela dveře, zhluboka se nadechla a rozhlédla se okolo sebe. Všechno tu zůstalo netknuté. Jsou to sice jen výjevy z minulosti, ale i tak. Markus s Markem vždycky po celém domě napáchali hrozný nepořádek.

,,Cože? Zopakuj mi to znovu, co jsi to říkal?" zaslechla jsem náhle z jedné z horní místnosti a já nastražila obě uši, abych lépe slyšela.

,,Hrál jsem si s Markem na návsi a Celest náhle zmizela, asi si chce hrát na schovávanou, ale vůbec ji nemůžeme najít," zaslechla jsem vzlykajícícího Markuse a než jsem se nadála, rozběhla jsem se po schodech do horního patra, ve kterém se nacházely naše pokoje.

,,Chceš mi snad naznačit, že jste na Celest nedávali pozor?!" Náhle jsem v jednom z pokojů spatřila mou matku, Markuse, Marka, ale i sebe. V tu chvíli jsem měla pocit, jakobych se dívala na svůj odraz v zrcadle. Můj výjev seděl na posteli a zrovna si nervozitou mnul dlaně. Matka byla dost rozčílená, takovou jsem ji nikdy nezažila a kluci si mezi sebou vyměnili několik ustrašených pohledů.

,,Je pryč... Je pryč mami!" pohlédla jsem na svůj výjev, jenž po vteřině také chytl amok a propukl v histerický pláč.  ,,Je pryč a je to všechno moje chyba. To já ji nakecala všechny ty nesmysly o Iris a zrušení kletby, teď se určitě vydala za ní."

,,Cože jsi?" vyjekl také Mark, jenž za celou dobu konverzace neřekl ani hlásku.

,,Slyšel jsi dobře Marku, teď půjdu ven a najdu ji," hleslo mé staré já po chvilce a já si promnula čelo. Proboha. Takhle jsem se přeci nemohla chovat. Vydechla jsem po momentě. V tu chvíli jsem si ze všeho nejvíce přála tento moment vymazat ze své paměti. Z paměti mé matky a bratrů. Minulost nelze změnit. Strašila mě Janina slova a svou magii, jež jsem držela ve své pěsti, snažila ignorovat. Pokud nepřijmeš minulost takovou, jaká je, pak nemůžeš ovlivnit budoucnost.

,,Copak ses zbláznila Elleonor! Pakliže Celest skočila Iris na špek, je příliš pozdě! Nechci přijít ještě o tebe!" rozkřičela se má matka a mé staré já právě vstalo z postele a s odporem pohlédlo mé matce do tváře. Proboha, už se na tu bolestnou ztrátu nemohu dál dívat! Co se asi mé staré já chystá udělat? Tak proto mě sem les zavedl! Už mi vše začíná dávat smysl! Pakliže bych teď změnila minulost, mohlo vše být úplně jinak... Nikdy bych nepoznala Janu, Michala, Nellu.. Nikdy by mi nepomohli Celest po tolika letech najít. Byl to osud, to osud chtěl, aby jsme se všichni potkali!

,,Na to je už příliš pozdě," Odsekl mé matce můj dvojník z minulosti a rychlým krokem odkráčel z místnosti. Prošel okolo mě tak rychle, až jsem na své kůži pocítila pouze závan studeného vzduchu. Stroze jsem stála na místě a nemohla uvěřit tomu, co se tu před malou chvílí odehrálo. Teprve až teď mi začalo docházet, proč jsem se kdysi při Janině seznámení chovala tak chladně a arogantně... Kéž bych mohla vrátit čas a za své křivdy z minulosti se všem omluvit. V tu ránu mě silně píchlo u srdce a po tváři mi stekla první slza, kterou jsem si setřela rukávem mého zeleného svetru.

,,Kam si myslíš, že jdeš?!" zaslechla jsem ještě za mými zády rozzlobenou Katrin. Náhle se přede mnou v dálce cosi zlatého zablesklo. Vypadalo to jako obrys rámu dveří, ale proč by někdo chtěl abych do smrti pendlovala v lese mezi vzpomínkami? Dveře se v ostrém světle rozzářily, jakoby mi chtěly ukázat další směr mého života. Co se za těmi zlatými dveřmi asi skrývá? Co když se konečně setkám společně s ostatními?

Krůček po krůčku jsem mířila k těm záhadným dveřím a pečlivě je zkoumala. Co když mi chce les ukázat další směr. Směr, kudy se mám vydat? Přeci jen, kdo překoná touhu svou minulost změnit, řeka jim sama ukáže směr, ukáže jim svůj osud. Jana měla přeci jen pravdu. Ehm, Janina pověst o kouzelné řece, která odhalí můj osud. Tak to bylo i tady.

,,Mám nebo nemám?" mrmlala jsem si pro sebe a než jsem se nadála, má dlaň se octla na zlaté klice těch záhadných dveří, které se po momentě otevřely a mě pohltil zlatavý jas. Teď už mi nic zlého nehrozilo.

___________________________________________

Ahojky!

Nová kapitolka je konečně venku tak doufám, že se bude líbit! ❤️ Jinak doufám, že si užíváte tyto teplé letní dny skvěle, jako já. Hlavně dodržovat pitný režim! A chodit někam k vodě. Já byla za tento víkend pouze dvakrát :DDD Co se týče inspirace, té mám plno, takže můžete v brzké době vyhlížet další pokračování :-)

Zatím adios a užívejte léto plnými doušky! :3