Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/1.- Podivné hlasy/

Pohled Celest

V kruhu svých nejlepších přátel jsem seděla u rozdělaného ohniště na našem místě nedaleko kamenných mohyl, které někomu mohou připomínat stonehenge. Krátce poté jsem pohlédla na svou sestru Ellen, jež si povídala s Janou a Michaelem.

Nikdy bych si nemyslela, že onen zážitek, který se nám před lety stal, nás takto změní. Michael se už nehašteří s Nellou a já se nehádám se svou sestrou. Z mé oblíbené čtveřice se nyní stala nová Rada čtyř a v Cetvinách byl nastolen mír. Každý z nás si prošel důležitou změnou, která nás nejspíše poznamená po zbytek našich životů.

Pro Janu bylo cestování časem jistě neobvyklý zážitek, pomyslela jsem si a pohlédla na Ellen, která se k Janě naklonila a něco ji zašeptala do ucha.
Jana jen lehce pokývla hlavou na souhlas. Poté ke mě vzhlédly obě a usmály se.

Co asi řeší?
Ptala jsem se sama sebe. Chvilku na to jsem si vzpomněla na mé blížící se narozeniny.

Ne, určitě to není moje oslava.
Ujistila jsem se z doměním, že jsem své narozeniny neslavila už nějakou  dobu.

Naposledy jsem osmnáctiny slavila v sevření Iris. Od té doby mě vždy tížil pocit, že má sestra s bratry na mé narozeniny už nejspíše také zapomněli.

Budu pouze doufat v to, že se opět neděje něco, o čem nevíme.

*

Krajina se kolem nás ukládala do spánku. Slunce pomalu, ale jistě, zapadalo a na nebi se začaly objevovat první hvězdy tropické letní noci. Stále jsme seděli u ohně a Jana nás čestila svými vtipnými poznámkami ze školního prostředí. Bratři se smíchy svíjeli v trávě a Nelle tekly kvůli smíchu slzy z očí.

,,Myslím, že bych měla už jít spát," zívla jsem si, zatímco ke mě všichni v kroužku nechápavě vzhlédli.

,,Vždyť teprve vychází hvězdy. Ještě je brzy. To jsi už tak unavená?" optal se mě starostlivě Markus a já mu jen dala souhlas tichým pokývnutím hlavy.

,,Měla jsem těžkou noc, jsem nevyspalá," poznamenala jsem neutrálně a bratr se jen zakřenil.

,,No dobrá. Jak myslíš," pokrčil rameny můj nejmilejší bratr a dál vedl konverzaci s ostatními.

Byla pravda, že jsem málo spala. Zdály se mi podivné sny o třech osobách, které ke mě neustále promlouvaly. Občas jsem měla pocit, že jsem ty hlasy zaslechla i přes den. Pořád jsem si pokládala otázky, co jsou ty osoby zač, odkud pochází a co po mě chtějí. Když se špatně vyspím, mívám pocit, že mám halucinace.

,,Nebudu tě tedy nutit, abys zůstávala," pokrčil Markus rameny a já se odebrala do našeho domku nedaleko kostela, jenž se nacházel kousek od hranic.

*

,,Zlatíčko, dneska jsi doma poněkud brzy. Neděje se něco?" pohlédla na mě ve dveřích se starostlivým pohledem má matka.

,,Ne mami. Neděje se nic, jsem jen drobet ospalá," špitla jsem a hned na to si opět zívla.

,,Jak myslíš, ale pokud by se něco dělo, jsem tu pro tebe," hlesla mamka poněkud důvěrně a já jen pokrčila oběma rameny.

,,Všimla jsem si totiž, že jsi poslední dobou nějaká unavená nebo se mi to jen zdá?" optala se mě matka již po druhé stále se strachem v očích.

,,Nezdá," ujistila jsem ji a zalezla do svého pokoje, kde jsem se ve své měkké posteli uložila ke spánku.

^_^_^_^

,,Celest?" Špitl nějaký hlas.

,,Zorro, nech tu dívku spát," napomenul ho na to další hlas. Podle intonace hlasu jsem poznala nějakou cizí dívku.

,,Potřebujeme tvou pomoc. Temní nás okupují a my máme problémy," ozval se další, třetí hlas.

^_^_^_^_^

,,Panebože!" křikla jsem do hluboké tmy a krátce na to se bleskurychle posadila na postel. Srdce mi tlouklo jako splašené a na mém čele se objevily první kapky potu.

,,Nechte mě už na pokoji!" křikla jsem do tmy. Můj hlas se mezitím odrážel do temných stěn mého pokoje.

Už zase ty hlasy. Zase slyším ty tři hlasy. Opět mě volají. Co ode mě chcou? Proč mě nenechají na pokoji?
Ptala jsem se dokola sama sebe celá zmatená. Hlavu mám plnou otázek, na které bohužel neznám odpovědi.

Po momentě jsem vstala, přešla k oknu, jenž se nacházelo nad mým nočním stolkem a celé jej otevřela dokořán. Záclony se po sekundě zavlněly a do místnosti zavál tropický vzduch letní noci.

Dlaněmi jsem se zapřela o dřevěný okenní rám a zhluboka se nadechla. Současně jsem pohlédla na žlutý velký měsíc, který zářil všude po okolí.

Soudíc čas podle světla tuším, že budou tak čtyři hodiny ráno. Zahleděla jsem se tedy do tiché, spící krajiny a hluboce se zamyslela.

Co jsou zač ty hlasy?
Jsou to nějací duchové nebo hlasy minulosti? Odkud asi pochází?
Vědí snad něco o tom, co se stalo z vesnicí, zatímco jsem byla prokletá?
Odkud mě znají? Co po mě chcou?

V mé mysli jsem si neustále kladla otázky, jenže odpovědí na ně byl bohužel nedostatek. Dočkám se jich někdy? Budu mít opět klidné noci?

Na odpovědi budu muset přijít hodně rychle, hodně brzy. Sama na to ale stačit nebudu.

____________________________________________

Máme tu první díl! 🙂
Tak co na něj říkáte?

Co asi ty hlasy po Celest chtějí?
Tak čtěte dál a vše se postupně dozvíte!

S láskou Stephanie. 🌸

- v médiích Samantha, strážkyně dne.