Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/30.- Propast zapomnění/

Pohled Celest

Jakmile jsem sestoupila z posledního schodu vedoucího do propasti, v nose mě zašimral nepříjemný zápach. Snáze jsem vydechla, ale o to horší bylo znovu se nadechnout. Měla jsem pocit, jakoby se zde v propasti po mnoho let cosi rozkládalo. Vsadím klidně svůj krk, že to budou právě Temní! Vážně jsem si v tu chvíli připadala jako na nějaké skládce odpadu. Jednou rukou jsem si proto lehce zakryla nos i ústa a pokračovala ve své pouti.

,,Soudruhu, máte zpoždění. Očekával jsem vás i se zprávami už před patnácti minutami," zaslechla jsem odkudsi zdaleka nějaký cizí mužský hlas. V mlžném zlatavém oparu jsem se rozhlédla okolo sebe, ale nikoho jsem nespatřila. Prozatím.

,,Moc se vám omlouvám. Jednání se na ministerstvu protáhlo o pár minut navíc," hlesl druhý mužský hlas a já se naklonila blíže, abych oba cizince lépe slyšela. Zanedlouho se mi nedaleko řeky zjevil další výjev z minulosti mé rodné vísky. Náhle jsem spatřila dva muže ve středním věku, jenž byli oděni ve formálních oblecích. Na jednom z těch mužů by vás jistě zaujal jeho krátký sestřih a plnovous. Druhý muž byl vlastníkem spíše plnoštíhlé postavy. Narozdíl od blondýna s plnovousem měl tento muž vlasy zbarvené do černa. Onen černovlasý pán v rukou svíral papírové dokumenty, kterých jsem si všimla již předtím. Otázkou však zůstávalo, jak právě tito dva pánové zasáhli do dějin mého zaniklého domova?

,,Máte zprávy o tom, kudy povede hraniční pásmo?" tázal se jej a s nedočkavostí si mnul své dlaně. Naléhavým pohledem zkoumal ony záhadné dokumenty, které jeho kolega svíral ve svých rukou.

,,Mám, ale má odpověď vás asi nepřekvapí," utrousil černovlasý pán a svůj pohled smutně svěsil k zemi.

,,Pročpak? Co za hrůzy skrýváte v těch papírech?" tázal se jej po momentě a tmavovlasý muž po chvíli ony papíry rozevřel na stolku stojícím nedaleko. Blondýn po vteřině náhle strnul hrůzou, jakmile pohlédl do všech těch plánů k realizaci hraničního pásma. Co se stalo?

,,Krucinál," vydechl flustrovaně a rukama si zakryl celý obličej. Mladík k němu netečně vzhlédl.

,,Zapomněl jsem, že máte na Cetvinách příbuzné,"

,,Zapomněl? Zapomněl?! Jak jste na takovouhle věc mohl zapomenout?! Navštěvuji je přeci každý víkend! Jak na to můžete zapomenout? Kdo vám nařídil, že právě tudy povedou dráty? Kdo? Oni?! A co rodině teď asi sdělím? Musíte opustit svůj domov, protože se bude demolovat kvůli oponě? Jak jim odpovím na otázku kam máme jít? Hm?" čím více blondýn mluvil, tím více se jeho hlas měnil v naštvaný a jeho tvář nabírala rudou barvu. Tmavovlasý kolega pouze mlčel a svůj pohled zabodával do papírů ležíc na dřevěném stolku.

,,Sakra! To jsem si mohl myslet," vyřkl a pěstím krátce poté udeřil do papírů, které se vlivem průvanu octly na podlaze. Takže v tom přeci jen měli prsty Temní. Pomyslela jsem si a zanedlouho spatřila výjev mého, kdysi celistvého domova.

,,Já bohužel nemohu ovlivnit, kudy povedou dráty. To ví pouze oni," poznamenal výmluvně tmavovlasý pán.

,,To ano. Ale dráty nejsou řešením! A demolice celé vsi už vůbec ne! A kdo jsou ti oni? Ti tři cizinci?!"

,,Ano, je to přesně tak, jak říkáte soudruhu," pravil znovu tmavovlasý a než jsem stačila vstřebat vše, co mi řeka stihla za tak krátkou dobu ukázat, cizinci byli pryč. Celý pohled na můj domov byl pryč a hvozdem se opětovně rozlilo ticho, nepříjemný zápach a zlatavý mlžný opar z řeky, jenž aktuálně byli mými společníky. Takže za zánik mého domova nemohly pouze dráty, ale Temní. Temní, kteří to celému ministerstvu kdysi nařídili. Iris to kdysi začala a Temní po válce svůj prohnilý plán dokončili demolicí celé vesnice a železným plotem podél celé hranice. Ale proč? Proč mají takovéhle touhy brát nevinným lidem střechy nad hlavou? Co je k tomu všemu vedlo? V hlavě se mi opětovně kupily další a další otázky, na které mi mohli odpovědět právě Temní.

Zatímco jsem mlčky kráčela propastí, rozhlížela jsem se okolo sebe. Kromě celé mé minulosti a pravdy o zaniklém domově zde nebylo nic zajímavého. Čím více jsem se vzdalovala od onoho osudného schodiště, tím více mi atmosféra a temnota lezly pod kůži. S každým krokem jsem měla pocit, že mě právě zdejší temnota okrádala o mou dobrou magii. Netrvalo dlouho a já opět spatřila další zajímavou věc. Přímo uprostřed všech těch starých strouchnivělých stromů se nacházel menší jeskynní výklenek, jehož vstup byl zatarasený mřížemi. Na moment jsem stuhla a zaraženě zůstala stát na místě a ze strachem sledovala tu záhadnou věc přede mnou. Vždycky jsem si říkala, kde asi skončila Iris. Problesklo mi myslí.

Mé svědomí mě neustále nabádalo, abych i nadále pokračovala v cestě a k té záhadné věci plné temnoty se nepřibližovala, ale druhá část mě na to měla zcela odlišný názor. Krůček po krůčku jsem se neslyšně vkrádala přímo k těm záhadným mřížím a pečlivě je zkoumala.

,,Ta dobrota mě tu sežere zaživa snad," zaslechla jsem z útrob výklenku hlas, který mi byl až moc povědomý. Ženský, skřehotavý a plný nenávisti. Probůh! Vždyť je to přeci Iris! Ve tmě, jež okupovala výklenek, jsem krátce poté spatřila oranžové oči s černými kočičími zorničkami uprostřed.

,,Álee! Jaká to náhoda! To jsou k nám hosti! Přišla ses podívat na místo, kam jsi mě tehdy sama poslala?!" zaskřehotala nenávistně Iris a mě ze strachu přeběhl mráz po zádech.

,,Iris? Jak jsi poznala, že to jsem já?" tázala jsem se jí, i když po tom všem, co způsobila, mi byla její odpověď lhostejná. Její přítomnost mi byla dost nepříjemná a už vůbec jsem nestála o řeč s někým, jako byla právě ona. Ale co jsem měla dělat. Jasně, mohla jsem to předejít a tvářit se, že jsem ji vůbec neznala. Ale dovedla mě sem řeka, to jsem už změnit nedokázala. Temnota tady v propasti byla zkrátka daleko silnější, než nahoře v lese.

,,Hlupačko," praskla jedovatě a já udělala drobný krok vzad a založila si ruce na prsou.

,,Ta tvá odporná magie je cítit na hony daleko," zaskřehotala.

,,Hm," odvětila jsem lhostejně a ona se uchechtla. Mohla jsem ji odpovědet i jinak, ale nemohla jsem. Nešlo to.

,,Doufám, že ti les odhalil pouze to nejhorší,"

,,Odhalil mi hlavně tebe. Jako součást právě toho nejhoršího," uchechtla jsem se arogantně a Iris se ve tváři objevil ohavný úšklebek. Z jejích očí sršela hlavně nenávist. Nenávist, kterou si vůči mě zde za ta léta věznění stihla vypěstovat. Po chvilce přešla o něco blíže, já začala panikařit. Tedy ne, že bych se jí bála, ale u ní člověk nikdy neví, čeho je v tomhle stavu agrese schopná.

,,Až se odsud dostanu tak se těš!" pohrozila mi, chytla se rukama za mříže a začala s nimi škubat takovou silou, až se ozvalo praskání. Mě to vyděsilo natolik, až se mi strachem udělalo černo před očima a začala utíkat. Teď už můžu minulosti pouze utíkat.

,,Už teď seš mrtvá!" křičela za mnou zdaleka. Před očima jsem měla úplné černo ze strachu a několikrát po sobě zakopávala o díry v cestě. V plicích mě nepříjemně tlačilo a s každým dalším nádechem jsem myslela, že omdlím. Když jsem byla mimo její dosah, rozhodla jsem se, že se konečně na chvilku zastavím. Temnota kolem mě neustále nabírala na své síle. Jednou rukou jsem se chytla za čelo a druhou za mé bolavé plíce. Byla jsem odhodlaná po chvíli pauzy udělat další krok vpřed, ale místo toho jsem zakopla o shnilý kořen stromu, vyčerpáním se sesula rovnou k zemi, kde jsem se vší silou udeřila do hlavy a upadla do bezvědomí.

Po několika hodinách jsem se konečně probrala, postavila se na nohy a dlaněmi si promnula své hnědé oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tentokrát jsem se nenalézala v propasti, ale tunelu, který mi byl velmi povědomý. Ano, byl to přesně ten tunel, ve kterém jsem se jako přízrak zjevovala v Janiných nočních můrách. Jestli mě tady kdysi vážně drželi Temní. Tak to mě tedy štípni.

____________________________________________

Ahoj!
Další pokračování je venku <3
V následujících částech přijde dlouho očekávané rozuzlení příběhu, mohu vám říct, že se máte na co těšit :) do konce knížky zbývá už jen 9 kapitol :) tak snad se vám tato část líbila stejně, jako ty předchozí❤️

Mějte se krásně a u dalšího pokračování opět zdar :DD!

-Brownie