𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

25. pomocník

Z toho šoku upustila nůž na zem. Celá strnula. Napjatě stála jako socha.

Vecy společník si opřel hlavu do prohlubně mezi jejím krkem a ramenem. Ruce pevněji sevřel okolo jejího pasu. Jakmile se dotknul její holé kůže, přejel jí mráz po zádech.

,,Alby říkal, že tě tady najdu, Vernie."  zašeptal s úsměvem těsně vedle jejího ucha. Vec se zachvěla.

Takhle jí říkal jenom on.

Z Vec veškerý strach, obavy a napětí rázem opadli. Na tváři se jí rozlil široký úsměv. Přivřela oči a s výdechem se tiše zasmála. ,,Ani nevíš jak jsem se tě lekla, Tommy!"

S pobaveným úsměvem otočila hlavu k němu. Thomas měl ruce obmotané okolo Vecy pasu. Hlavu položenou v prohlubni mezi jejím krkem a ramenem. Na tváři mu pohrával malý, spokojený úsměv. Vypadal jako malé, roztomilé štěňátko, co se chce mazlit se svojí paničkou.

Thomas uvolněně zavřel oči. Hlavu více zabořil do prohlubně mezi Vecy krkem a ramenem. ,,S Newtem jsme tě hledali, Vernie. Když jsme se probudili, byla jsi pryč." povzdychne si. Pevně obmotá své paže okolo jejího pasu a přitiskne si ji blíže k sobě. Vec se tiše zasměje jeho chování.

,,Takhle bych tě dokázal objímat celý den, Vernie." povzdechne si se zavřenými oči a hlavou zabořenou v jejím krku. Vec nad jeho chováním zacukaly koutky. Byl roztomilý.

,,Já tebe taky, Tommy, ale asi mě za chvíli umačkáš." zasměje se. Thomas se od ní neochotně odtáhne. ,,Jo jasně, promiň, Vernie." pobaveně se uchechtne.

Thomas pohlédne na zeď se jmény. Všimne si vyrytého jména, které na zdi do teď nebylo.

Bylo nedokončené. Veroni.

Thomas se s úšklebkem sehnul pro nůž, který Vec šokem upustila. Pevně jeho rukojeť sevřel v dlani. ,,Pomůžu ti." uculil se na Vec. S úsměvem přikývla. Už ji bolela ruka z toho rytí do kamenné zdi. Vyžadovalo to určitou námahu a ona nebyla zrovna silný typ. Je holka, nemůžou od ní očekávat, že bude silná stejně jako všichni ostatní kluci na Placu.

Vec se pohodlně usadila do měkké trávy s nohama nataženýma před sebe. Hřejivé paprsky slunce ji hřály do zad. Lehký, příjemně ochlazující vánek si pohrával se stébly trávy. Pohupoval s nimi ze strany na stranu. Na Place teď bylo nádherně. Vec měla náladu celý den nic nedělat. Ležet s Thomasem a s Newtem na měkké trávě a vyhřívat se na sluníčku. Bohužel se stejně jako ostatní musela zapojit.

Thomas dál s úšklebkem ryl do zdi. Dokončoval Vecy jméno.

Sám pro sebe se musel pousmát, když to spatřil. ,,Ty, Vernie?"  zacukaly mu koutky. Vec ho s úsměvem pozorovala ze země, na které seděla a vyhřívala se na sluníčku. ,,Copak, Tommy?"

Thomas posledními tahy vyryl do zdi písmenko ,,c" a s pobaveným úšklebkem se otočil na Vec. Nechápavě se na něj pousmála s povytáhnutým obočím, aby ho donutila mluvit. Thomas si ve své ruce pohrával s nožíkem. Rty měl roztažené do širokého, pobaveného úšklebku.

,,Nevím jestli sis toho všimla, Vernie, ale tvoje jméno je vyryté přesně mezi mým a Newtovým." ušklíbne se Thomas se smíchem. Vec pohledem střelí ke svému jménu. Opravdu je vyryté mezi jejich jmény. Vec se rozesměje.
,,A jo." Původně si toho ani nevšimla.

,,Náhoda? Nemyslím si." ušklíbne se potutelně Thomas a otočí se zpátky ke zdi. Začne nožem vyrývat poslední písmeno Vecy jména ,,a".

Vec ho s úsměvem pozoruje. Trhá dlouhá stébla z trávy a mezi prsty si s nimi pohrává. Tráva byla příjemně zahřátá od sluníčka. Paprsky bez problémů prostupovaly korunami stromů, se kterými si pohrával něžný vánek.

Všichni už byli vzhůru. Po Place už zase pobíhali placeři sem a tam. Dnes měli vyjímečně málo práce, ale i tak se už všichni zvedli z postelí, nehledě na kocovinu, kterou prodělávali. Dnes byl krásný den. Nikdo o něj nechtěl přijít.

Sluníčko, které svými paprsky rozjasňovalo celý Plac, je nutilo se usmívat. Všichni měli skvělou náladu.

Vec svými šikovnými prsty začala stébla trávy splétat do menšího kroužku. Pevně jednotlivé uzlíky utahovala, aby se kroužek nerozpletl. Když spletla všechny stébla, která si natrhala, oba dva konce zavázala do pevného uzlíku. Pyšně si svůj výtvor prohlédla. Povedlo se jí to.

Thomas na zeď doryl poslední písmenko a nůž si zastrčil za opasek. Prsty přejel po jméně, které se krásně vyjímalo mezi tím jeho a Newtovo. Veronica...

Thomas se sám pro sebe usmál. Ještě jednou prsty jemně přejel po jméně a stáhl ruku.

,,Už je to hotové, Vernie." otočil se spokojeně na Vec, která zrovna vstávala ze země. Roztomile se na Thomase culila a šla k němu. Thomasovi zacukaly koutky. Počkal, až k němu Vec přijde.

,,Něco pro tebe mám, Tommy." uculila se. Thomas na ni s povytaženým koutkem shlížel. Vypadala roztomile, jak oproti němu byla malá. Byla zhruba o hlavu menší než Newt s Thomasem, kteří měřili oba dva stejně.

Vec pozvedla Thomasovu ruku a opatrně mu na zápěstí navlékla náramek, který splétala ze stébel trávy, zatímco Thomas dodělával její jméno na zdi.

Náramek vypadal krásně. Měl na sobě několik jednoduchých, přesto krásných ornamentů. Když Vec Thomasovi náramek navlékla na zápěstí, se skousnutým rtem a očekáváním v očích k němu vzhlédla.

Thomas s úsměvem hleděl na náramek, který pro něj Vec vyrobila. Bylo to roztomilé gesto.

,,Děkuju, Vernie." pohlédne s potutelným úšklebkem na Vec, která se nadšeně uculovala. ,,Já děkuju za pomoc, Tommy." pokyne s úsměvem hlavou ke zdi se jmény.

Vec se z ničeho nic postaví na špičky a vtiskne Thomasovi -jako gesto vděku-, malý polibek na tvář.

Poté se zase odtáhne. Thomasovi zacukaly koutky. ,,Nemáš zač, Vernie." věnoval Vec veselý úsměv, který mu s radostí opětovala.

Všichni placeři si užívali krásného počasí a nevnímali je. Bylo to dobře. Ještě by si začali domýšlet o co mezi Thomasem a Vec jde.

Naštěstí jim nikdo nevěnoval pozornost. Nikdo, až na Newta.