𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

55. návrat

Plac zalévalo jasné sluneční světlo. Bylo nádherné počasí, ale nikdo se neradoval. Přestože sluneční paprsky radostně tancovaly po obličejích všech placerů, nikomu nebylo do smíchu.

Od rána nikdo s nikým neprohodil jediné slovo. Všichni se snažili zabavit prací, aby nemuseli myslet na nic, co se v minulých 24 hodinách stalo.

Newt však neměl na práci ani pomyšlení. Se svěšenými rameny seděl na své síti a téměř bez mrkání hleděl na Thomasovu a Vecy síť, před sebou. Najednou působily tak prázdně... Newt věděl, proč mu to tak připadá. Věděl, že ani Thomas, ani Vec už se nikdy nevrátí, aby si do nich večer lehli. Už nikdy neuslyší Thomasovo škádlivý hlas, už nikdy neuvidí Vecy roztomilý úsměv a velké, okouzlující oči hluboké jako oceán z mléčné čokolády.

Newt zaťal pevně ruce v pěst a rychle - dokud ještě mohl -, zamrkal slzy, které se mu pomalu draly z očí. Neměl ani šanci se s Vec rozloučit.

Thomas Newtovi sice chyběl, ale něco uvnitř něj mu říkalo, že za to celé může právě on. Kvůli Thomasovi ztratil Vec. Newt věděl, že je od něj neskutečně sobecké a hrubé, že mu to dává za vinu, ale nemohl si pomoct. Kdyby se Thomas vykašlal na Austina a doběhl na Plac včas, Vec by se v labyrintu nikdy neocitla.

Snažil se si uvědomit, že to nebyla Thomasova vina. Vec se rozhodla sama, že vběhne do labyrintu, Thomas ji o to neprosil a Newt si byl jistý, že kdyby mohl, určitě by jí v tom Thomas zabránil. Ale i přes to všechno se nemohl zbavit pocitu, že je to celé Thomasova vina.

Newt zkroušeně odvrátil pohled od Vecy sítě a pomalu se zvedl na nohy. Neměl ani pomyšlení na to, že by měl jít pracovat či cokoliv jiného. Teď, když byl vůdcem Placu, mohl si dělat cokoliv chtěl a právě teď za to byl neskutečně rád.

Pomalu, s pohledem zabodnutým do země a svěšenými rameny se rozešel od sítí pryč. Nekoukal před sebe, nevěděl kam jde, ale potřeboval se od sítí dostat pryč. Když byl u nich, nedokázal myslet na nic jiného, než že se ani jedna ze sítí, které měl vedle té svojí už nikdy nepoužijí.

Hřejivé sluneční paprsky, které ho vždy příjemně hřály ho teď spíše otravovaly. Veškeré zvuky okolo něj, mu drásaly nervy a jasně zelená tráva, která vždy budila živý dojem ho rozčilovala. Připomínala mu život. Život, který Thomas a Vec ztratili. O který přišli.

Když Newt zastavil a zvedl zrak od země, zjistil, že ho nohy donesly až k bráně labyrintu. Celým tělem mu projel zvláštní proud, který ho přimrazil k zemi. Jakoby veškerá bolest, kterou v předchozích hodinách zažil, ho udeřila znovu do hrudi v celé své síle. Tady Vec viděl naposled. Tady jí nedokázal zabránit, aby se vrhla vstříc své smrti.

Zdálo se mu, jakoby někdo zaryl obrovský zubatý nůž do jeho hrudi, přímo skrze srdce a ještě s ním několikrát otočil. Takže takhle bylo první dívce Placu předurčeno skočit? Nikdy jí nestihl říct, co k ní cítí, jak důležitá pro něj je...

,,Taky mi chybí..." ozval se z ničeho nic Newtovi za zády zdrcený Minho, který dnes spolu s ostatními běžci zůstal na Place, protože neměli ani pomyšlení na to, aby dnes šli do labyrintu, kde teprve před chvílí přišli o život čtyři jejich přátelé.

Newt sebou prudce trhl překvapením a rychle se otočil na Minha. Byl natolik ponořený do svých myšlenek, že ho ani neslyšel přicházet. Jeho slova také byla první, která dnes na Placu zazněla. Bodaly do uší jako ostré nože a jejich význam pouze zvětšoval bolest, kterou prožíval.

Newt se nenamáhal odpovědět. Pouze smutně sklopil pohled a zabodl ho do země. Neměl chuť si s nikým povídat.

Minho přistoupil k Newtovi a hlasitě si povzdechl. Věděl, jak to pro něj musí být těžké. I pro něj samotného to byla neskutečně velká rána, přijít o Austina, Albyho, Thomase a Vec najednou.

Minho jen v tichosti stál za Newtem a sklesle hleděl do prázdné, stinné uličky labyrintu. Bylo něco, co mohl udělat, aby tehdy zabránil Vec do labyrintu? Bylo něco co mohl udělat, aby pomohl Thomasovi dostat se na Plac včas?

Když tu najednou Minhovo srdce vynechalo jeden úder. Myslel si, že blouzní, když zahlédl jak se zpoza rohu, tmavé uličky v labyrintu vynořil Thomas a Vec, celý zpocení, špinavý, obličeje plné šrámů a Vec dokonce potřísněna kapičkami krve, se slepenými vlasy od oné rudé tekutiny.

,,No do háje..." vydechl s neuvěřením, když na oba dva zíral jak na duchy. Newt s očima plnýma bolesti vzhlédl k Minhovi a následně se podíval směrem, kterým Minho koukal.

Srdce mu vynechalo pár úderů, zadrhl se mu dech, vytřeštil oči a přímo zkameněl na místě. Krev mu ztuhla v žilách a nebyl schopný se pohnout. Nemohl uvěřit vlastním očím. Vec se slabým úsměvem hleděla na Newta a s Thomasem po boku zmoženě běžela středem špinavé uličky přímo k Placu.

Mezitím Minho už přivolal několik placerů, kteří nyní už stáli za Newtem a lapali po dechu. Jak je to možné? Jak to, že žijí?

Newt na Vec koukal s neuvěřením v očích. Jakoby si stále nebyl jistý zda ji doopravdy vidí. Přesvědčilo ho až hlasité hulákání placerů za ním.

,,Jo!"
,,Jsou zpátky!"
,,Já věděl, že to zvládnou!"
,,Vrátili se! Oni se vrátili!"
,,Rychle pojďte sem všichni! Jsou zpět! Thomas s Vee jsou zpět!"

Nikdo tomu nemohl uvěřit. Jak je tohle možné?

Thomas s Vec už byli natolik vyčerpaní, že sotva běželi. Bolely je všechny svaly v těle a téměř necítili nohy. Byli vyhladovělí a dehydratovaní. Několik hodin nic nejedli ani nepili.

Když míjeli bránu labyrintu, doslova vpadli vyčerpáním na Plac. Newt okamžitě zachytil Vecy křehké tělo, aby nedopadla na tvrdou zem. Ostatních pár placerů chytilo Thomase. ,,Držím ho." ,,Opatrně." ,,Je vyčerpaný."

Pánvička, Chuck, Gally, Minho, Zart, Winston a další, kdo se právě přiřítili k bráně stáli okolo Newta, který držel Vec něžně ve svém náručí a oči se mu pomalu plnily slzami. ,,Ronnie..." vydechl Newt.

,,Je v pořádku?"
,,Není zraněná?"
,,Jak je jí?"
,,Říká něco?" volali všichni okolo Newta, ale on je všechny ignoroval. Právě teď pro něj byla důležitá pouze ona a nikdo jiný.

Vec měla co dělat, aby udržela oči otevřené a ztěžka dýchala. Byla naprosto vyčerpaná.

Newt se šťastným úsměvem na tváři jí odhrnul vlasy slepené krví z obličeje a pohladil ji po tváři. ,,Překvápko," zasýpala slabým hláskem a po rtech se jí rozlil malý úsměv. ,,jsme zpátky."

Všichni okolo včetně Newta se šťastně, krátce zasmáli. Několik hodin si mysleli, že je Vec mrtvá a teď, když zjistí, že se mýlili, první věc co řekne je tohle.

,,Viděli jste rmuta?" ozve se z ničeho nic ohromeně z posledních řad placerů Chuck. Najednou všichni ztichli a těkali pohledem z Vec na Thomase, kteří se na sebe okamžitě obrátili a jen si hleděli do očí, jakoby se na něčem domlouvali.

Nakonec Thomas vzhlédl vzhůru ze země, na které klečel a už se nadechoval, že něco řekne, ale skočila mu do toho Vec se svým slabým hláskem, který svědčil o tom, že si v labyrintu zažili peklo. ,,Jo...," mírně přikývla hlavou. ,,jednoho jsem viděla." špitla.

Thomas jen pobaveně zakroutil hlavou a znovu vzhlédl ke všem placerům. ,,Nejen, že ho viděla," přejel po všech pohledem. ,,zabila ho."