𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

52. záchrana skrze vzpomínku

Zorničky se jí rozšířily strachem a srdce vynechalo pár úderů. Tohle je konec.

Vec se smrtí v očích zírala na vysokou kamennou zeď, která uzavírala slepou uličku. Za zády tlumeně slyšela běžícího Thomase a rmuta, jakoby byli pod vodou. Jsou mrtví. Oba dva už jsou mrtví. Nemají šanci na útěk.

Vec se prudce otočila a najednou jakoby všechny zvuky byly jasnější. Thomas běžel jako splašený, i když věděl, že ulička už dál nevede. Rmut, který mu byl těsně v patách s hrozným, nelidským křikem a hlasitým cvakáním svých železných nohou, se řítil za ním a krvelačně se po něm natahoval.

Vec jakoby se zastavil svět před očima. Něco v její hlavě jakoby přepnulo.

(PzA: Teď se bude střídat flashback a přítomnost.)

,,Takže," začal Liam a postavil Vec před velkou figurínu rmuta. ,,první krok. Neboj se jich, vycítí to." řekl Liam a s vážností pohlédl na nervózní Vec, která těkala pohledem z Liama na velkou figurínu rmuta.

Najednou se Vec jako na příkaz mírně uvolnila. Bylo to, jakoby své tělo skoro neovládala. Bylo to, jakoby její tělo ovládala vzpomínka, která se jí v hlavě právě vybavila.

Zhluboka se nadechla a sebejistě se podívala na rmuta, který se k ní spolu s Thomasem rychle blížil.

Liam nečekal na odpověď a pokračoval dál. ,,Rmuti mají slabinu. Když víš jakou a jak ji využít, máš nad nimi velkou převahu." ,,Co je jejich slabina?" zeptala se zvědavě Vec.

Liam přešel k figuríně rmuta a pohladil ho po hřbetu plném ostnů. ,,Vidíš ty ostny? Jsou něco jako jejich řídící panely. Dostaň se k nim, dostaneš se k jejich ovládacímu centru."  vysvětlil Liam zatímco Vec vše nervózně pozorovala. Rmuti jí naháněli hrůzu.

,,Ale jak se dostanu na jeho hřbet? Zabije mě dřív než se ho vůbec stihnu dotknout." zakňučela Vec poraženecky a sklopila hlavu. Nemyslela si, že na tohle má. Bylo to pro ni příliš těžké.

,,Vernie..." povzdechl si Liam a přešel od figuríny zpět k Vec. ,,Naučím tě to. Pokud však budeš spolupracovat." pousmál se. Vec chvíli jen hleděla do jeho očí, jakoby v nich hledala něco, co jí pomůže se rozhodnout. Nakonec Liama však políbila na rty a s úsměvem přikývla. ,,Tak dobře. Jdeme na to."

Liamovi se po tváři roztáhl široký úsměv. Byl rád, že se Vec snaží spolupracovat. Přeci jen...tohle všechno dělá jen proto, aby se ujistil, že až ji bude muset poslat do labyrintu, bude v bezpečí.

,,Tak pojď." chytl Vec za ruku a táhl ji k figuríně. Vec se mlčky postavila před jednu ze zdí své cely, aby byla tváří tvář k figuríně. ,,Tak," začal Liam a postavil Vec do určité pozice.

Vecy tělo se samo od sebe postavilo do té samé pozice. Vec neměla ponětí co to dělá, ale rozhodla se věřit své vzpomínce. Věděla, že Liam by udělal cokoliv aby ji v minulosti zachránil a tak se rozhodla mu důvěřovat.

,,ze všeho nejdřív ho budeš muset nalákat do pasti. Stačí, když doběhneš někam ke zdi - ale těch je labyrint plný, takže to by neměl být problém."

Vec najednou daleko více vnímala všechny tři zdi, které ji obklopovaly ve slepé uličce. Zdálo se jí, jakoby Liam už nemluvil k té Vec ze vzpomínky, ale přímo k ní.

,,Pak se rozeběhni proti té zdi." pokračoval Liamův sebejistý hlas.

Vec se z ničeho nic otočila na patě a plnou rychlostí se rozeběhla proti zdi. Thomas, který běžel pouhé dva metry za ní, ji nechápavě za běhu sledoval. Nechápal o co se to Vec snaží. Byl si však jistý, že by se mu to v žádném případě nelíbilo, kdyby věděl o co jde.

,,Ujisti se, že ten rmut běží těsně za tebou."

Vec se rychle ohlédla přes rameno a spatřila velkého slizkého rmuta, jak jim běží v patách. Sama pro sebe se nevědomky pousmála.

,,Potom, až budeš u té zdi. Nezpomaluj."

,,Vernie, co to sakra děláš?!" vykřikl Thomas, když se zastavil, protože slepá ulička už skončila a on zůstal stát metr od zdi. Vec však běžela dál, jakoby tam zeď vůbec nebyla.

,,Pak vyskoč,"

Vec jako na povel vyskočila do vzduchu.

,,A nohama se odraž od té zdi. Musíš však silně."

Vec se nohama co největší silou odkopla od zdi. Cítila jak letí vzduchem a několikrát se dokonce přetočila. Tlumeně slyšela Thomasův hlas, jak zděšeně volá: ,,Vernie!"

Liam rukou plácl na rmutův hřbet mezi ostny a na tváři mu pohrával široký úsměv. ,,A jseš tam."

Najednou Vec ucítí tvrdý náraz a prudce otevře oči. Leknutím málem spadne na zem, když zjistí, že sedí rmutovi na hřbetě. Na poslední chvíli se však stihne chytit velkých děsivých ostnů, kterými je zepředu a zezadu obklopena.

,,A co pak? Co až na něm budu?" zeptala se zmateně Vec a sledovala jak se Liamovi úsměv ještě rozšířil. Trvalo mu dlouho než tohle všechno vymyslel, ale povedlo se a je si jistý, že to bude fungovat.

,,Pak, moje milá Vernie, ho chytneš za dva největší ostny," pověděl Liam a ukázal na hřbet figuríny, kde trčeli na první pohled dva největší ostny.

Vec se rychle rozhlédla a jedním pohybem přendala své ruce na dva největší ostny, jak to říkal Liam v její vzpomínce.

,,A v tu chvíli ho můžeš ovládat. Bude to něco jako řídítka. Když Zlosin rmuty tvořil, potřebovali je nějak ovládat v případě nouze. A k tomu slouží ty ostny. Je to něco jako řídící centrum, nebo volant, říkej si tomu jak chceš, zlato."

Vec se musela opravdu pevně držet, aby nespadla, jak sebou rmut prudce zmítal, aby ji ze svého hřbetu shodil. Z jeho velké, ozubené tlamy vycházely nelidské křiky, které trhaly uši.

Thomas vše jen s hrůzou v očích sledoval. Nevěděl co má dělat. Srdce mu už párkrát vynechalo několik úderů.

,,Jediné co pak musíš, je navést ho pomocí těch ostnů - které fungují jako řídítka -, proti zdi ve velké rychlosti, aby ho ten náraz zabil."

Vec opět bez jakýchkoliv problémů uposlechla Liamovo sebejistý hlas a pomocí dvou velkých ostnů, za které se držela, rmuta navedla proti jedné z velkých kamenných zdí, v největší rychlosti co mohla. Čím více se však rmut zmítal, tím více to bylo obtížné.

,,Těsně před nárazem však musíš seskočit, jinak tě to zabije spolu s ním." řekl Liam s vážností v očích. Stačilo, aby Vec seskočila o tři vteřiny později a už by mohla být mrtvá. Tohle potřebovalo perfektní načasování.

Vec se zhluboka nadechla a čas okolo ní, jakoby se zpomalil. Spolu s rmutem už byli těsně u zdi a rmut stále běžel ve vysoké rychlosti.

,,Vernie!" zařval k smrti vyděšeně Thomas, kterému tuhla krev v žilách.

Když to vypadalo, že Vec narazí do zdi spolu s rmutem v jeho plné rychlosti...na poslední chvíli seskočila.

Už však bylo příliš pozdě.