𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

24. vyrytá jména

,,Vec..."

,,Vec vstávej..."

,,Vec"

Jmenovaná s výkřikem prudce otevřela oči. Její ústa překryla něčí ruka a zabránila tak, aby výkřik probudil ostatní. Newt po Vecy boku něco nespokojeně zamumlal, když se síť pod jejím prudkým pohybem otřásla. Ležel těsně vedle ní s rukou přes její bok. Na tváři se mu tvořil malý spokojený úsměv.

Vec sebou vyděšeně cukla. Vytřeštěně pohlédla vzhůru, kde se nad ní skláněl Alby. Jednou rukou zakrýval Vec ústa a druhou si k těm svým tiskl ukazováček. ,,Shh..."

,,Pojď semnou." zašeptal Alby tiše a mírně pokynul hlavou někam za sebe. Bez jakéhokoliv jiného slova se vydal pryč.

Vec zmateně pozorovala, jeho pomalu vzdalující se záda. Až teď se začala řádně probouzet.

Vzduch byl o něco teplejší než večer. Celý Plac zalévalo denní světlo a malé množství průsvitné mlhy se linulo okolo zdí. Brány byly otevřené a Minho s ostatními běžci byli už dávno v labyrintu.
Až na Thomase.

Ten stále pravidelně oddechoval ve své síti metr od Vec. Minho mu dal na dnešek volno, aby s ní a s Newtem mohl strávit celý den. Přišlo mu to tak správné. Vec by určitě byla radši, kdyby tu byl Thomas s ní, než někde pobíhal po labyrintu. Jsou si opravdu blízcí a Vec je tu teprve druhý den. Určitě se v jeho a Newtovo společnosti bude cítit líp, než ve společnosti někoho jiného.

Ostatní placeři ještě pravidelně oddechovali ve svých sítích. Nejspíše bylo brzo ráno.

Vec pohledem sklouzla k Newtovi, který ležel těsně vedle ní v její síti. Spokojeně se ze spánku usmíval a jednu ruku měl přehozenou přes její bok. Zacukaly jí koutky.

Vec se patrně -aby Newta nevzbudila- vymanila z jeho sevření a vstala. Unaveně se se zívnutím protáhla. V noci toho moc nenaspala, kvůli tomu, co viděla.

Byl to sen? Noční můra? Nebo vzpomínka? Neměla tušení.

Věnovala rychlí pohled Newtovi a Thomasovi, než se spěšně vydala za Albym.

Dohnala ho až několik desítek metrů od mohutné, kamenné zdi. ,,Alby kam mě to vedeš?" zívla rozespale. Potřebovala by ještě pár hodin spánku. Alby se tiše zasmál. ,,Uvidíš."

Mlčky -protože Vec byla příliš unavená na nějakou konverzaci-, společně mířili k jedné ze čtyř kamenných zdí, za kterými se skrýval labyrint. Placem panovalo hrobové ticho.

Alby nakonec prolomil to ticho, ve kterém se blížili ke zdi s pokusem navázat s Vec konverzaci. Hned první den si ji velice oblíbil -stejně jako všichni ostatní.

,,Nebudu se ptát, jak skončil Newt u tebe v síti, ale připrav se na spoustu poznámek od Minha, až se vrátí z labyrintu." uchechtl se Alby, když Vec provokoval.

Její koutky neovladatelně zacukaly. To by bylo Minhovi dost podobné.

,,Ráno se s tebou chtěl jít rozloučit, než musel do labyrintu, ale pak vás dva uviděl. Měla jsi vidět jak vyváděl." zasmál se Alby. Vec se tiše uchechtla. Přesně si Minha v oné situaci dokázala představit. ,,A ježiš...to bude řečiček." protočila se smíchem oči. Alby se taky zasmál. Dál pokračovali opět v tichosti.

Pomalu se blížili k mohutné zdi. Vec se začala více probouzet a únava spolu s rozespalostí najednou byly ty tam. Zvědavě kráčela za Albym. Kam ji to vede?

,,Je tu klid a mír." pronese z ničeho nic Alby klidným, vyrovnaným hlasem. Vec se na něj nechápavě podívá. ,,Vždycky to tak ale nebylo." zamračí se Alby sám pro sebe, zatímco přicházeli ke zdi. Z ničeho nic držel v ruce nůž sklopený ostřím k zemi. Kam to Alby Vec vede? Co se chystá udělat?

,,Měli jsme temný časy." pronese Alby chladně. Nerad se o tomhle tématu baví. Je to pro něj těžké. Ztratil tolik přátel...

,,Ztratili jsme spoustu kluků, kvůli strachu..." povzdechne si Alby. ,,kvůli panice..." dodá tiše.
Je tu ze všech nejdéle. Pamatuje si každou smrt, která se v labyrintu kdy odehrála.

,,Ale dnes už jsme o kus dál, Vec." otočil se na ni Alby s úsměvem. ,,Zavedli jsme pořádek a mír." dodá s povytaženými koutky. Byl hrdý na to, co tu společně vybudovali.

Vec se nechápavě zamračila a potřásla hlavou. Nevěděla o co tu jde. ,,Proč mi to říkáš, Alby?" přeměřila si ho pohledem, když přistoupili ke kamenné zdi.

Alby se jí zahleděl do očí. Viděl v nich něco velkého. Tahle holka nebude jen tak. Něco v ní je...

,,Protože nejsi jako ostatní. Jsi zvědavá." odpověděl Alby. ,,Ale teď jsi jedna z nás... Musíš vědět co to obnáší, Vec." řekl starostlivě. Věděl, jak to pro ni musí být těžké.

S pohledem upřeným do jejích očí něžně popadl její zápěstí. Vec si myslela, že jí Alby chce ublížit, když pozvedl nůž, který do teď pevně svíral v ruce. Čekala, že ji bodne.

Alby však opatrně vložil nůž do její dlaně. Vec chvíli zmateně těkala pohledem z Albyho na nůž, než okolo jeho rukojeti pevně obmotala prsty.

,,Vítej v Placu, Vec." pronesl Alby vážným hlasem a hlavou pokynul ke kamenné zdi, od které stáli pouhých pár metrů daleko.

Vec se ke zdi zmateně obrátila. Pevněji sevřela rukojeť nože.
Na zdi byla vyškrabána jména. Jména, která Vec znala.

Alby

Newt

Gally

Minho

Zart

Pánvička

Jeff

Ben

Winston

Clint

Chuck

Thomas

Bylo jich tam opravdu spoustu. Tahle ale Vec přišla nejdůležitější. S každým z nich se už včera seznámila. Byli to její přátelé.

Vec objevila i jména, která neznala.

Nick

George

Justin

Stephen

A spoustu dalších. Všechna tahle jména byla přeškrtána.
Proč? Co se jim stalo?

Vec byla natolik zabraná do jmen vyrytých na kamenné zdi před sebou, že si ani nevšimla Albyho tichého, nenápadného odchodu. Chtěl jí nechat soukromí. Jakmile někdo vyryje své jméno na zeď, stává se součástí Placu.
Součástí labyrintu.

Vec s hlubokým nádech přistoupila ke zdi. Pomalu přiložila hrot nože ke kamenné zdi. Jakmile její jméno bude vyryté na zdi mezi ostatními, Vec se stane součástí Placu. Neměla na výběr. Musela se smířit s tím, kde a za jakých podmínek je.

S tichým povzdechem přitlačila na nůž. Začala do zdi vyrývat velké písmeno ,,V".

Vec musela vyvinout spoustu síly, aby rýhy způsobené nožem byly dostatečně velké a hluboké. Na Plac mezitím začaly dopadat hřejivé sluneční paprsky. Mlha už byla dávno pryč. Najednou se Plac zdál mnohem přívětivější.

Někteří placeři už se probouzeli z hlubokého spánku. Téměř okamžitě se však pokusili znovu usnout, protože jim třeštila hlava z množství alkoholu, které včera večer vypili. Nejhorší případy si raději zašli rovnou za meďochy.

Vec už měla na zdi vyryté Veroni a chtěla pokračovat, když se najednou okolo jejího pasu obmotaly dvě silné paže.

Polekalo ji to. Byla zabraná do rytí svého jména na zeď, že si ani nevšimla nově příchozího, dokud se jeho silné paže neobmotaly okolo jejích boků.