𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

5. zapomnění

Dívce se viditelně uleví. Ostatním klukům nevěřila. Jenom Newtovi. Newtovi, jeho očím a hlasu. Vyvolával v ní pocit bezpečí. Ostatní kromě Albyho ji naopak spíše děsili.

Newt se zkousnutým rtem otevřel mříž díry, kde byla dívka držena. Přidřepl si na okraj, tak jako to udělal předtím. Lokty se opřel o kolena a shlédl na dívku dolů do díry.

Už se nechoulila do klubíčka. Uvolněně seděla a rukama se opírala o své nohy. Na tváři se jí usadil malý, snadno přehlédnutelný úsměv. Newt chvíli dívku pozoroval. Vypadala tak zranitelně. Koutek úst se mu vytáhl nahoru.

,,Řekneš mi něco o sobě? Kdo jsi. Odkud jsi. Cokoliv." odmlčel se. ,,Jak se jmenuješ?" zeptal se jemně. Sjel dívku pohledem. Začala se chvět. Nesrozumitelně koktala slova, která ani nedávala smysl. Pohledem těkala po celé díře. Oči se jí zaleskly od slz. Hlasitě popotáhla. ,,Nic-" vyklouzlo z brunetčiných úst.
,,N-Nic si nepa-matuju..." po tváři jí stekla neposedná slza.

Newtovi úsměv povadl. Pohotově seskočil dovnitř díry. Přiklekl si k dívce, která se celá třásla strachy. Nic si nepamatovala. Neví kdo je ani co tu dělá.

,,Nic si n-nepamatuju..." vzlykla dívka znovu. Chtěla, aby ta slova nebyla pravdivá. Bolelo ji to vyslovit, a když to už udělala, akorát jí to přitížilo.

Cítila tíživý pocit na své hrudi. Nevěděla co je zač. Kdo je ta dívka, která se právě snažila přesvědčit samu sebe, že se jí tohle všechno jenom zdá? Všechno včetně blonďatého klučiny, klečícího těsně vedle ní.

Newta nezajímalo, že dívku nezná ani 24 hodin. Ustaraně ji sevřel v pevném objetí. Nepatrně s ní kolébal ze strany na stranu a dlaněmi ji něžně hladil po zádech. ,,Shh...to je v pohodě...shh...nic se neděje, ano?...shh." šeptal brunetce tiše do vlasů.

Dívka se nechala v Newtovo teplém objetí pořádně sevřít. Zabořila hlavu do jeho trička a tiše vzlykala. Jeho slova k ní doléhaly jako ukolébavka. Slova, které opakoval stále dokola, byla něžná a uklidňující.

,,P-Proč si nic nepamatuju?" její hlas se třásl. Byla vyděšená. Newt s povzdechem pohladil dívku po vlasech.
,,Proč si n-nic nepamatuju, Newte?" tiše vzlykla do jeho trička.

Newt se od dívky s ustaraným výrazem odtáhl. Chytl její obličej do rukou. ,,Hej...hej, hej podívej se na mě." Z obličeje jí palcem odhrnul neposedné pramínky vlasů. ,,Podívej se na mě." řekl tiše znovu.

Dívka přestala vzlykat. Jejich oči se opět setkaly. Ty jeho brunetce dodávaly odvahu. Tiše stála a každé slovo, které Newt řekl se pokusila vstřebat. ,,To je normální, ano? Děje se to všem." mluvil tiše. Jeho hlas byl tolik uklidňující.

Něžně držel dívčin obličej ve svých rukou. Byli od sebe ani ne pár centimetrů. Newt mluvil klidně a tiše. ,,Na jméno si zas vzpomeneš." odmlčel se. ,,To jediné nám nechali..." smutně se pousměje.

V dívce hrkne. ,,To jediné nám nechali..." Oni? Kdo jim tohle dělá? Kdo ji sem poslal?

Tiše sklopí zrak. Minulost a to, že ji sem někdo poslal už nezmění. Změnit může jedině budoucnost. Ta závisí pouze na ní.

Hlasitě si povzdechne. Zvedne zrak zpátky k Newtovi, který dosud v dlaních držel její obličej. Už není vyděšená. Je naštvaná na ty, co ji sem poslali. Je smířená s tím, že tady je. Nemůže to změnit.

Dívka sebejistě pohlédne Newtovi do očí. ,,Co je tohle za místo?" zeptá se tvrdě. Newt palci něžně setře slzy, které se ještě před chvíli draly z brunetčiných očí ven na povrch a teď už jen stékaly dál dolů po jejích tvářích. ,,Ukážu ti to." smutně se pousměje.