𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

37. pravá ruka Tommy

Brána se s hlasitým zacvaknutím zavřela. Plac se ponořil do ticha. Všichni zmateně, nehybně stáli a zírali na Vec. Nechápali co se právě teď stalo. Ještě nikdo kdo byl uštknutý nikdy dobrovolně nevešel do labyrintu vstříc vlastní smrti.

Věděli, že Vec musela Benovi něco říct. Nějak ho přimět, aby se takhle zachoval, aby se už nebál smrti. Nikdo však nedokázal přijít na nic, co by takhle mohlo Bena ovlivnit. Nechápali to.

Vec ignorovala všechny ty zmatené pohledy. Se slzami v očích tupě zírala před sebe na zavřenou bránu, kde před chvílí zmizel Ben. Už teď jí chyběl, ale musela se s tím vyrovnat. Nechtěla před všemi placery vypadat jako malá slabá holka.

Tvrdě po všech přejela pohledem. Přesvědčivě hrála, že je v pohodě. Ale nebyla. Nebyla ani zdaleka v pohodě.

Beze slova se vydala k Thomasovi, který ji smutně pozoroval. Placeři jí uhýbali z cesty, aby mohla projít. Jakmile stanula před Thomasem, pohlédla vzhůru do jeho očí. Byl o tolik vyšší než ona.

Všichni se pomalu začali rozcházet. Tiše si mezi sebou šeptali a dohadovali se o tom, co se právě stalo. Připadalo jim to zvláštní. Nechápali to a neuměli si to vysvětlit.

Vec si s Thomasem tiše hleděla do očí. Nemuseli mluvit. Všechno co cítili, všechno o čem přemýšleli, jakoby si sdělovali přes oční kontakt. Beze slov si řekli všechno, co chtěli. Oba měli v očích štiplavé, slané slzy.

Když všichni placeři pomalu odešli, Vec s tichým vzlykem padla Thomasovi do náruče. ,,Tommy..." špitla roztřeseným, tichým hlasem. Ruce, zatnuté v pěsti si opřela o jeho pevnou hruď a zabořila mu do ní hlavu. Z úst jí unikaly tiché roztřesené vzlyky.

Thomas měl oči plné slz. Něco mu ale říkalo, že to není jen kvůli Benovo nešťastné smrti. Jakoby byl s Vec propojený a jakmile se v jejích očích objevily ony slané kapky, automaticky se objevily i v těch jeho.

Pevně obmotal své silné paže, okolo Vecy malého, křehkého těla. Něžně ji pohladil po vlasech a za zátylek si ji přitáhl více k sobě. Věděl, že se potřebovala vybrečet a on tu chtěl být pro ni. Jako rodina, kterou společně s Vec a Newtem tvořili. Potřebovali jeden druhého.

Thomas s tichým vydechnutím zabořil hlavu do Vecy vlasů. Její drobné tělo zmizelo v jeho hřejivé, vlídné náruči. Vec byla oproti Thomasovi neskutečně drobná.

Čím déle v objetí stáli, tím více byla Vec klidná. Thomas na ni měl skvělý vliv. Jeho tichý hlas, který občas zašeptal něco uklidňujícího do její ucha, jeho pevné, hřejivé objetí, jeho vůně - všechno ji to uklidňovalo.

Trvalo dlouhé minuty plné Vecy tichých vzlyků, než se od sebe s Thomasem odtáhli. Plac se mezitím začal nořit do šera. Slunce už téměř zapadlo za okraj a nahrazoval ho zářivý, stříbrný měsíc, který pomalu dorůstal do úplňku.

Dnes nikdo neměl náladu na ponocování. Spoustu placerů dokonce ani nešlo na večeři. Ben byl jejich přítel a tohle pro ně bylo těžké. Moc často se nestávalo, že by rmuti někoho uštknuli. Obzvláště uprostřed bílého dne. Rozhodilo je to.

-

Plac už dávno pohltila tma. Měsíc jasně zářil stříbrnou září, která  odlučovala Plac od úplné temnoty.

Všichni placeři už šli spát s nadějí, že alespoň ve spánku nebudou muset čelit smutku, který je pohlcoval od chvíle, kdy se za Benem zavřela brána labyrintu.
Byl to jejich přítel, nebylo pro ně snadné o něj ze dne na den přijít. Ben na Placu strávil více jak dva roky a najednou byl pryč. Bylo těžké se s tím vyrovnat.

Někteří zprvu nemohli usnout, jiní se zase báli, že když usnout, budou mít noční můry. Jak kvůli Benovo nešťastné, politováníhodné smrti, tak kvůli faktu, že byl uštknutý uprostřed bílého dne. To nevěstilo nic dobrého a všichni si toho byli moc dobře vědomi.

Postupně se však všichni poddali hlubokému, bezesnému spánku. Vec s Thomasem už také leželi ve svých sítích. Tiše hleděli do tmy, na kterou si jejich oči pomalu přivykaly. Nepotřebovali mluvit. Všechno co si chtěli říct si pověděli díky něžným dotykům a očním kontaktům, jako to udělali krátce po zavření brány, kdy se Ben odevzdal smrti. Jakoby na sebe Vec s Thomasem byli napojení a dokázali poznat na co ten druhý myslí.

Přestože oba dva byli unavení, ani jednomu se spát nechtělo. Tiše leželi ve svých sítích, ponořený v myšlenkách, které jim proudily hlavou, jako voda v potůčcích.

,,Ty, Tommy?" zamračila se Vec s pohledem upřeným na prázdnou síť vedle sebe. Tohle byla věc, kterou nemohla celou dobu, co ve své síti ležela, pustit z hlavy. Nešlo to.

Thomas se opatrně, aby nevypadl ze své sítě, přetočil na druhý
bok - čelem k Vec. ,,Jo?" zamumlal spolu se zívnutím. Spánek ho pomalu lákal na svou stranu.

Thomas s očima, které se mu pomalu -samy od sebe
zavíraly -, sledoval jak Vec zamyšleně zírá na prázdnou síť po boku té její.

,,Kde je Newt? Celý večer jsem ho neviděla..." vydechla Vec ztrápeně. Nevěděla jestli je v pořádku, jestli se mu náhodou něco nestalo, nic nevěděla. Neměla ani ponětí kde teď je, nebo co kde s kým dělá. Měla o Newta starost, přestože věděla, že na Place se mu nemůže nic moc stát.

Thomas se otočil na záda a s rukou pod hlavou zavřel oči. Potřeboval se na zítřejší den vyspat, bude muset zpátky do labyrintu. Tentokrát však bez Bena...

,,Newt odešel ještě před zavřením brány," zamumlal Thomas se stále zavřenýma očima. Nechtěl říkat
,,ještě před tím, než byl Ben vyhnán do labyrintu" - věděl, že by tak Vec způsobil maximálně bolest a to nechtěl.

,,nikdo s ním od té doby nemluvil, ale myslím, že jsem ho zahlédl u Krchálku-" Thomas se zadrhl, když si uvědomil, že Vec možná neví co je to Krchálek. Otevřel oči a hodil po Vec rychlý pohled.

Stále tupě zírala na prázdnou síť vedle sebe, ale podle jejího výrazu Thomas usoudil, že ví, co pojem Krchálek znamená. Znovu zavřel oči a tiše si zívnul.

,,Myslím, že se za ním dojdu podívat, měl by si jít lehnout, aby se aspoň trošku vyspal." poznamenala Vec, když začala vstávat ze své sítě. Thomas ji vnímal jen napůl. Už pomalu propadal spánku, který ho tak slibně lákal.

Vec s úsměvem tiše přiskočila k Thomasovo síti. Něžně ho jako malého kluka pohladila po tmavých vlasech, přičemž se Thomas spokojeně usmál a něco zamumlal. ,,Sladké sny, Tommy." pousmála se Vec a znovu ho pohladila po vlasech.

Aniž by přemýšlela, opatrně, aby Thomase její pohyby nevyrušily, se k němu sehnula. Něžně přitiskla své teplé, hebké rty na jeho čelo a políbila ho na něj.
Pusa na dobrou noc.

Když se Vec odtáhla, Thomas se ze spánku culil jako blbeček. Vec se tiše, aby ho nevzbudila, zahihňala a naposledy ho rukou něžně pohladila po vlasech.

Pak se pomalu a opatrně prosmekla mezi všemi těmi sítěmi, kde - někteří tiše, někteří hlasitě-, oddychovali placeři. Zamířila si to rovnou k lesu, zvanému Krchálek, kde už zdálky - díky stříbrnému měsíčnímu svitu, který pohlcoval celý Plac-, viděla Newtovi tmavou, nepřesnou siluetu, jak sedí zády opřená o strom a pozoruje velký, třpytivý měsíc, který na obloze krásně vyčníval mezi všemi těmi drobnými hvězdami.

Vec se podvědomě pousmála a přidala do kroku.