𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

50. noc v labyrintu

Když se Vec jen tak tak protlačila mezi zavírající se bránou, celá zadýchaná a plná adrenalinu vpadla do labyrintu. Thomas rychle pustil bezvládné tělo Austina a vyděšeně ji stihl na poslední chvíli chytit, než by tvrdě dopadla na zem.

,,Vernie!" vykřikl zděšeně Thomas, zatímco pomáhal Vec na nohy. Vec se pomalu zklidňoval dech. Přidržovala se Thomase a postavila se na své vlastní nohy. Ohromeně těkala pohledem kolem sebe. Labyrint jí najednou přišel dvakrát větší než normálně. Byla ohromená.

Bylo tu větší chladno než na Place. Z vysokých kamenných zdí táhl chlad. Dlouhé, podivně zakroucené liány se linuly od vršku zdí až na zem a tvořily tak hustý porost. Vysoké zdi pouštěly dovnitř pouhé minimum denního světla. Vec si připadala jako v úplně jiném světě. Bylo to něco úplně jiného než veselý, slunečný Plac. Tady panovala ponurá atmosféra a celé to místo ve vás vzbouzelo strach, úzkost a paniku.

,,Vernie! Ne, ne, ne! Co tu sakra děláš?! Ty tu nemáš být!" oboří se na ni Thomas s kapkou hysterií v hlase. Vec pohledem sklouzne z vysokých zdí zpět k Thomasovi a trochu se pousměje. Je ráda, že ho vidí živého a zdravého. Zatím.

,,Nemohla jsem tě tu nechat, Tommy." špitla Vec a sevřela Thomase v těsném objetí. Měla o něj takový strach. Nedokázala by si představit, být na Place bez něj.

Thomas si nahlas povzdechl, obmotal okolo Vecy drobného těla své silné paže a se slzami v očích jí zabořil hlavu do vlasů, aby nasál jejich vůni, jakoby ji objímal naposled. A možná měl pravdu. Možná to bylo naposled.

,,Vernie...co jsi to udělala..." špitl Thomas do jejích vlasů a nemohl zabránit slzám, které se mu draly do očí. ,,Nikdo ještě nepřežil noc v labyrintu. Měla jsi zůstat na Place s Newtem, kde bys byla v bezpečí." Thomas si Vec přitáhl ještě víc, protože věděl, že jim moc času nezbývá. Brzy umřou a Vecy smrt bude jeho vinna. Nebýt jeho, Vec by do labyrintu nevběhla.

Nikdy si neodpustí, že kvůli němu zemřela. I po smrti si to bude neustále vyčítat.

,,Tommy. Tommy, poslouchej mě." řekla Vec pevným, odhodlaným hlasem a napůl se od něj odtáhla. Zhluboka se Thomasovi zahleděla do očí, aby věděl, jak moc vážně svá slova myslí. ,,My tady neumřeme, jasný? Najdeme způsob jak přežít, vždycky nějaký je."

Thomas se smutně pousmál. Vec působila tak sebejistě, jakoby přesně věděla o čem mluví. A v tu chvíli v něm svitla naděje. Je tu možnost, že by mohli přežít? Pokud ano, najde ji. Ne pro sebe, ale pro Vec. Udělá cokoliv, aby ji odtud dostal zpátky na Plac, kde by byla v bezpečí.

,,Tak dobře." pousmál se Thomas. ,,Najdeme způsob, jak přežít noc v labyrintu." jeho hlas zněl pevně a sebejistě, jako ten Vecy. Dostanou se odsud. Musí.

Vec se zeširoka usmála. ,,Přesně tak. Najdeme nějaký způsob." přikývla s pohledem upřeným do Thomasových oříškových očí. ,,Newt se mě tak lehce nezbaví. Nenechala bych ho na Place samotného. Vrátím se za ním a ty taky. Vrátíme se za všemi."

Oběma však unikal jeden fakt. Nebyli jediní, kdo uvízl v labyrintu. Alby tam byl také.

-

,,Co se stalo?" zeptala se sklíčeně Vec, zatímco klečela na chladné zemi a hleděla na Austinovu bledou tvář.

Thomas si založil ruce na hrudi a přistoupil k Vec a Austinovi blíže. ,,Nevím. Omylem jsme se rozdělili a když jsem ho našel...už byl takhle." pokynul zamračeně k bezvládnému Austinovi. ,,Chtěl jsem ho vzít zpátky na Plac, aby se o něj meďoši postarali, ale...nestihl jsem to." dodal smutně. Stále si vyčítal, že je Vec v labyrintu kvůli němu.

,,Nemůžeme ho tu nechat." zamračila se sama pro sebe Vec a odhrnula Austinovi rozcuchané vlasy ze zpoceného čela. Byl nezdravě bledý a na kůži mu rašily malé krůpěje studeného potu.

Thomas smutně pokroutil hlavou. ,,Vernie..." pomalu přešel k Vec a položil jí ruku na rameno. Vec stále pozorovala nevnímajícího Austina, jakoby doufala, že se každou chvíli probudí, jakoby mu nic nebylo.

,,Nemůžeme ho vzít s sebou. Jestli máme přežít, musíme být rychlí...a když ho potáhneme, zdrží nás to. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco-...cokoliv, stalo." sám pro sebe se zamračil Thomas. Věděl, že pokud chce Vec ochránit, bude muset nechat Austina zemřít. Dostane odsud Vec za každou cenu. I kdyby měl sám položit život.

,,Takže co, hm?!" vyštěkla Vec podrážděně a vzhlédla vzhůru k Thomasovi. Nemohla uvěřit, že to myslel vážně. Zklamalo ji to. Myslela si, že Thomas je spravedlivý a nenechal by nikdy nikoho jen tak zemřít. Nejspíš se spletla.

Vec pohledem propalovala Thomase a vztek s ní jen cloumal. Její hlas byl plný hněvu, když vykřikla. ,,Necháme ho tu umřít?!" ,,Vernie on už umírá!" opáčil zvýšeným hlasem Thomas. Přál si, aby Vec chápala proč to dělá. Přál si, aby chápala, že to dělá pro ni.

Z Vec jakoby při slově ,,umírá" vyprchal veškerý hněv. Pomalu sklopila pohled zpět k Austinovi a něžně ho pohladila po zpoceném čele. Bylo jí ho líto. Nehledě na to, jak se k ní a k ostatním placerům choval...nezasloužil si zemřít.

Thomas si smutně povzdechl a přidřepl si vedle Vec. Ruku, kterou měl po celou dobu na jejím rameni stisknul a promnul jí rameno. ,,Nemá šanci přežít až do rána, Vernie, a ty to víš. Nemůžeme pro něj nic udělat."

-

Dlouhé chodby labyrintu už přikryl temný závoj noci posetý zářícími hvězdami a velkým stříbrným měsícem. Vec s Thomasem tiše a opatrně kráčeli temnými uličkami labyrintu. V duchu se modlili, aby nenarazili na žádného rmuta.

Noční vzduch, který byl v labyrintu dvakrát tak chladnější než na Place, je bodal do odhalené kůže jako malé jehličky. Vůbec však zimu nevnímali. Měli daleko větší starosti. Přežít noc v labyrintu.

,,Neměli jsme ho tam nechávat, Tommy." špitla Vec smutně se sklopenou hlavou, zatímco kráčela za Thomasem, který měl oči na stopkách a uši nastražené, kdyby se k nim blížil nějaký rmut. Po Vecy slovech se s hlasitým povzdechnutím zastavil a otočil se k ní. ,,Zastavilo se mu srdce, Vernie. Přímo před našima očima! Nemohli jsme mu pomoct a ty to víš."

Vec naštvaně nakrčila obočí. Nelíbilo se jí jakým způsobem se k tomu všemu Thomas stavěl. ,,Furt to ale byl Austin! Jeden z placerů, jeden z nás!" vykřikla podrážděně. ,,Mohli jsme aspoň vzít jeho tělo zpátky na Plac!"

Thomas se rychle, trochu vyděšeně ohlédl okolo sebe, jakoby čekal, že Vecy křik přilákal rmuty přímo k nim. Když se ujistil, že v celém okolí jsou sami, otočil se zpět k Vec.

,,Poslouchej, Vernie." začal mírně zamračeně. ,,Je mi líto Austina, ale on už je mrtvý, jasné? My ještě žijeme a rád bych to tak nechal." Thomas popadl Vec pevně za ruku a začal ji táhnout uličkou dál. ,,Takže pojď, nebo tu taky umřeme."

Vec nakonec přestala protestovat a nechala se vést Thomasem, který byl běžec a znal labyrint jako své boty. Prošli desítkami uliček, které Vec přišly všechny naprosto stejné, ale Thomas jakoby mezi nimi viděl obrovský rozdíl.

Jak tak poslušně klopýtala za Thomasem, neustále se okolo sebe rozhlížela. Vysoké, kamenné zdi já najednou naháněly hrůzu, když mezi nimi byla uvězněná. Měla strach, ale snažila se ho pohřbít hluboko v sobě, aby se jím nenechala ovládnout. Stiskla Thomasovu ruku pevněji a nechala se jím dál táhnout labyrintem.

Když zatočili za roh jedné z uliček, oba dva strnuli na místě. Ztuhla jim krev v žilách a kyslík jakoby nemohli vdechnout.

Byl tam. Ležel tam na chladné zemi. Celý nehybný a bez jediné známky života.