𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

53. ztracená naděje

Nad Placem už dávno panovala noc. Nikdo z placerů však ještě nespal. Ztráta Austina, Albyho, Thomase a především Vec, pro ně byla drastická. Obzvláště pro Newta. Kromě Austina si se všemi byl velmi blízký a teď nemá ani jednoho.

Všichni už leželi ve svých sítích a pohled upírali na tmavou oblohu posetou zářivými hvězdami. Věděli, že Austin už je mrtvý, protože viděli jeho stav, když ho Thomas táhl k Placu. A pokud Alby nebyl s Thomasem, který zná celý labyrint jako svoje boty...neměl moc valné vyhlídky na přežití. Snažili se však sami sobě namluvit, že to alespoň Vec s Thomasem možná zvládnou. Oba jsou rychlí. Navíc Thomas je silný a nedovolil by, aby se Vec něco stalo.

Všichni placeři si namlouvali, že se jim možná nejrychlejší běžec a všemi milovaná, jediná dívka Placu vrátí. Možná přežijí. V hloubi duše však všichni věděli, že není sebemenší šance, aby se vrátili. Nikdo noc v labyrintu nepřežil a ani nepřežije. Nemohli si však připustit, že je ztratili. Že ji ztratili.

Od doby co se Vec objevila na Place, ve spoustě placerů probudila hlubší city, které nikdo z nich předtím nikdy necítil. Všem změnila životy. A teď je pryč...

-

,,Vernie!" zařval hlasitě Thomas, když Vecy tělo dopadlo bezvládně na zem vedle mrtvého rmuta.

Thomas na nic nečekal a rychle se rozutekl k Vecy nehybnému tělu. Srdce mu bušilo třikrát rychleji a v očích měl bezmoc.

Rychle k Vecy drobnému, křehkému tělu přidřepl a sevřel ji v náruči. ,,Vernie...no tak..." něžně s ní zatřásl, aby se probudila. Její oči však zůstávaly stále zavřené. Thomas chytil Vecy obličej do rukou a palci jí odhrnul na stranu pramínky vlasů, které jí padaly do obličeje ušpiněném prachem, potem, občasnými šrámy a trochou krve.

,,No tak...Vernie, prosím probuď se. Otevři oči. Prosím, Vernie!" žadonil zoufale Thomas a stále s Vecy tělem trochu třásl v naději, že se probudí. Nic se však nedělo.

Thomasovi se v očích lesky slzy a srdce se mu svíralo žalem. Bolestně hleděl na Vecy obličej a zavřené oči, které se už neotevřely.

Thomas si přitáhl Vecy bezvládně tělo do pevného objetí a položil si hlavu na její hruď. Z očí se mu začínaly drát horké slzy, když najednou uslyšel něco, co si myslel, že už neuslyší. Tlukot srdce. Tlukot jejího srdce.

Thomas rychle zamrkal slzy, odtáhl se od Vecy hrudi a překvapeně na ni pohlédl. Žije. Ona žije!

Thomasovi spadl obrovský kámen ze srdce. Vduchu si nadál, že ho nenapadlo zkontrolovat tlukot srdce už předtím. Zbytečně teď panikařil.

Během pár vteřin se sebral, věnoval jeden dlouhý pohled mrtvému rmutovi, který se rozmázl o zeď labyrintu a vyzvedl Vec do své náruče. Pevně si ji přitiskl k tělu, jakoby ji tím mohl ochránit, kdyby na ně něco zaútočilo a rychle se s ní rozeběhl pryč.

Potřebuje se s Vec někde schovat, aby přečkali noc. Sice nechápal, jak to Vec dokázala, ale teď, kdyby na ně zaútočil další rmut už by je nezachránila. Byla v bezvědomí a Thomas proti rmutovi neměl nejmenší šanci. Bude muset najít nějaký úkryt, nebo něco, kde budou v bezpečí. Kde bude ona v bezpečí.

-

Po dlouhé době hledání, nakonec Thomas našel vhodné místo pro úkryt.

Opatrně Vecy tělo schoval do malého výklenku pod jednou z vysokých zdí labyrintu, který byl chráněný dlouhými, porosty, která se táhly od vrchu zdí až k zemi.