𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

35. vyhnání

Najednou se Ben na Vec nemilosrdně vrhnul. Neohrabaně po ní skočil a oba dva se svalili na zem. Jeho vykulené zarudlé oči byly plné agrese a zorničky měl dvakrát větší než obvykle. Vec se s křikem snažila ho odstrčit, jak přiložila své ruce na jeho hruď a silně tlačila proti. Nezabralo to.

Ben cvakal zubama -až mu od úst létaly sliny-, jakoby se snažil Vec pokousat, ale přes její natažené ruce -které se ho snažily odstrčit-, se k ní nemohl dostat.

,,Bene dost!" vykřikla Vec, která nevěděla co to do Bena najednou vjelo. Jsou přátelé, proč by na ni útočil? 

Vec se bránila jak nejlépe uměla, ale Ben byl jako posedlý. Neohrabaně se k Vec snažil dostat, ale ona ho od sebe pořád odstrkovala.

Nějakým zázrakem se jí ze sebe podařilo Bena shodit. Svalil se na záda půl metru od ní. Vec -celá otřesená z této situace-, se rychle vyhrabala na nohy. Nevěděla, co to s Benem je a proč na ni útočí. Byla si však jistá jednou věcí - právě teď pro ni Ben představoval hrozbu.

Mezitím se už i Ben neohrabaně vyhoupl na nohy. Vypadal rozzuřeně. Vec na nic nečekala a začala utíkat směrem k Placu. Ben se bez rozvážení vrhl za ní. Byl rychlejší než dřív. Jakoby ho něco hnalo stále kupředu. 

Vec se nedokázala přinutit k pořádnému sprintu. Možná za to mohla myšlenka, která jí říkala, že tohle je absurdní, utíká před svým přítelem, jakoby ji mohl zabít. Nechtělo se jí tomu věřit a nedokázala nohy přinutit běžet rychleji. 

Přerývavě dýchala a tělem jí prostupoval adrenalin. Každou chvílí se otáčela dozadu na Bena, který jí byl v patách a jeho nohy běželi rychleji než normálně. Vec zalapala po dechu.

Nohy se jí pletly mezi kořeny a párkrát klopýtla. Ben takové problémy neměl, vrhal se přímo za ní, jakoby ani o kořeny zakopnout nemohl. ,,Pomoc!" vykřikla v naději, že ji někdo zachrání. Nebyla si jistá jestli stihne vyběhnout z lesa dřív, než ji Ben dohoní.

Vec šlehaly větvičky stromů do tváře, ale nevnímala je. Utíkala dál, dokud nezahlédla jasné světlo, ve kterém se Plac nořil. Rychle se ohlédla za sebe na Bena, který běžel ani ne dva metry za ní. Ten pohled ji vyděsil. Benovo -teď více bledé ruce než normálně- se po Vec sápaly, jakoby se ji snažily ulovit. Jeho výraz byl plný šílenství. Vec zděšeně vykřikla a doufala, že ji někdo z Placu slyšel. Nevěděla, jak dlouho mu ještě bude schopná utíkat. Jediné co ji dodávalo sílu na běh, byl Plac, který se pomalu nořil zpoza stromů, proti kterým Vec utíkala.

Slyšela ze sebou Benovo až děsivě rychlé kroky a rozzuřené -téměř až zvířecí-, zvuky. Nevěděla co se to s Benem děje, ale děsilo ji to.

Pár metrů před východem z lesa zrychlila. Už chtěla být pryč z toho místa, plného kořenů, o které mohla zakopnout a stínů, které místo dělali děsivější než ve skutečnosti bylo.

Už si chtěla oddychnout, vyběhla z lesa ven a spatřila, jak se k ní hrne hned několik placerů, ale najednou po ní Ben skočil. Oba udělali pár kotrmelců, než tvrdě dopadli na zem. Ben se bezmyšlenkovitě začal znovu sápat po Vec, která podepřená na loktech vyděšeně couvala pryč. Nestihla se zvednou ze země a bála se, že kdyby se o to pokusila teď, Ben by po ní znovu skočila. 

Její ruce se míhaly jedna za druhou, aby Vec umožnily couvat co nejdál od Bena, který se nemotorně sápal po jejím tělu.

Ozvala se tupá rána. Ben z ničeho nic omámeně odpadnul. Jakoby ho ta rána probrala a jeho šílený výraz zmizel. Zmateně se rozhlížel okolo sebe, zatímco se na něj vrhlo několik placerů. Pevně ho přišpendlili k zemi, aby se nemohl hýbat. ,,Co to děláš, Bene?!" rozkřiklo se několik hlasů.