𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

49. bolest v nás všech

Ticho. I kapku vody byste slyšeli dopadnout na zem. Nikdo se ani nehnul.

Obloha se pomalu začala projasňovat a tmavé mraky, které vám dokázaly navodit špatnou náladu během pár vteřin, začaly pomalu odplouvat po nebi pryč. Jakoby věděly, že to špatné už se stalo a je po všem. Jakoby celý den věděly k čemu se schyluje a teď, když se to stalo, odešly pryč.

Nikdo se neodvažoval pohnout byť jen o centimetr, natož ze sebe vydat nějaké slovo.

Když se zavřela brána a odsoudila tak Thomase s Vec k smrti, všichni strnuli hrůzou. Co jí to napadlo?! Proč do labyrintu Vec vběhla?!

Newt, celý ještě v šoku z toho co se stalo, stál nejblíže k zavřené bráně. Zorničky měl rozšířené strachem, oči vyděšeně otevřené dokořán a rty mírně pootevřené, jak byl v šoku. Srdce mu bušilo rychleji než normálně a hrudník se mu nestíhal zvedat a zase klesat, zatímco přerývavě dýchal. Přimraženě stál na místě a zíral na zavřenou bránu, jakoby doufal, že se každou chvílí probudí a zjistí, že šlo o pouhý sen. Sen? Spíše noční můru...

Ostatní placeři, kteří stáli za Newtem, se po sobě mlčky ohlíželi. Nikdo nevěděl co dělat, jak se zachovat. Pro všechny to byla rána. Pravá bolest se však dostavila až ve chvíli, kdy si ony slova přiznali.

Vec je mrtvá. Vec a Thomas jsou mrtví. A nejen oni, ale i Austin a Alby. Všichni jsou mrtví.

I když by to nikdo nepřiznal nahlas, nejvíce je sužovala Vecy smrt. Byla výjimečná. Nikdy nepotkali někoho jako je ona. Více než polovina placerů k ní chovala jisté city. Byla jediná dívka na Place, a k tomu ještě krásná a úžasná. Nebylo jednoduché k ní nic necítit.

Co na tom ale teď sejde? Je pryč. Všichni jsou pryč. Austin, Alby, Thomas i Vec. Labyrint si je vzal.

Se všemi placery tyto fakty otřásaly. Na jeden den to bylo příliš mnoho ztrát. Příliš velkých ztrát...

Gally, který stál spolu se Zartem a Pánvičkou nejblíže k Newtovi, smutně sklopil pohled k zemi. Pevně přitiskl víčka k sobě, aby zabránil slzám, které cítil, že se mu začaly objevovat v očích. Nepotřeboval, aby ho někdo viděl brečet.

Gally si s Vec byl blízký jako ještě s nikým. Nikdo v něm neviděl tolik dobrého jako Vec. Ona byla jiná. Výjimečná. Jen ona znala všechny Gallyho stránky. Byla tu pro něj. A teď je pryč...
Jediný člověk, kterého si Gally pustil k tělu ho teď opustil. Měl ji rád. Opravdu rád. Ale co na tom záleží? Už se nevrátí. Je mrtvá.

Mrtvá... Ta slova zněla Gallymu v hlavě jako ozvěna. Zatnul ruce v pěst, až mu zbělaly klouby. Semknul k sobě víčka ještě pevněji, protože cítil, jak má v očích slzy. Nechtěl, aby ho takhle někdo viděl.

Gally se bez jakéhokoliv slova sebral a rychlostí blesku odešel. Tohle na něj bylo moc. Potřeboval být sám.

Ostatní placeři, kteří truchlili ze ztráty svých tří bratrů a Vec, se také pomalu začali rozcházet. Potřebovali být sami. Vstřebat vše co se stalo a srovnat se s tím. Není to poprvé co někoho ztratili. Nikdy to však nebylo v takovém počtu. Nikdy jejich ztráta nebyla tak velká.

Placeři věděli, že za smrt Austina, Albyho a Thomase nemůžou. Všichni si však vyčítali Vecy smrt. Nemohli vědět, že se rozeběhne do labyrintu, ale kdyby ji více hlídali... Kdyby ji nepouštěli tak blízko k bráně, kdyby reagovali rychleji a stačili ji zadržet... Vyčítali si to. Neměla umřít. Ona ne.

Když všichni postupně odcházeli, aby se s tím vším mohli v klidu vyrovnat, zůstal u brány pouze Newt. Jeho zrychlený dech a tlukot srdce se nezklidňovaly. Zorničky měl stále rozšířené a zaraženě zíral na zavřenou bránu před sebou. Byl mimo z toho, co se stalo. Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl.

Alby byl jeho přítel celé ty tři roky, co na Place byl. To oni byli první dva, které klec vyvezla sem nahoru. Společně však přežili a vybudovali to, čemu se teď říkalo Plac. Vybudovali to, čemu se říkalo domov.

Thomas byl jeho nejlepší kamarád od první chvíle co se poznali. Nedokázal si představit být bez něj. Byli jako bratři.

A pak tu byla Vec. Když se tehdy s Vec v její první den na Place srazili a pohlédli si do očí, jakoby do Newta sjel blesk. Byla pro něj důležitá, jako ještě nikdo předtím. Cítil, že na ni musí dávat pozor. Chránit ji, před vším, co by jí mohlo zkřivit byť jen jeden jediný vlásek, na její dokonalé hlavičce.

Trvalo mu dlouho, než si uvědomil co ho Vec nutí cítit. Teď to však věděl a litoval, že jí to nikdy neřekl. Zamiloval se do ní. Zamiloval se do ní a nikdy jí to neřekl. A nikdy už ani neřekne...

Newt cítil, jak se mu oči plní slzami. Ztratil ji. Je všechny.
Člověka, který pro něj byl jako starší bratr, člověka, který byl jeho nejlepší přítel a holku...do které byl až po uši zamilovaný.
Všechny je ztratil.

Newt věděl, že jedna ze smrtí ho tíží více, než ty ostatní, ale nechtěl si to přiznat, protože věděl, že by pak cítil ještě větší bolest. A ta, kterou momentálně prožíval mu stačila až až.

Newt roztřeseně, jedním malým krůčkem přistoupil až úplně k zavřené bráně. Cítil, jak se mu oči plní slzami a zatnul ruce v pěst. Tak moc si přál, aby se mu všechno jenom zdálo.

Roztřeseně se čelem opřel o chladnou kamennou zeď, ze které byla brána postavena. Ruce zaťaté v pěst povolil a opatrně dlaně přiložil na zeď vedle své hlavy. Víčka pevně stiskl k sobě, ale nezabránil tak osamocené slze, která si našla cestičku ven a pomalu mu začala stékat po tváři.

Chlad z kamenné zdi mu postupně prostupoval konečky prstů do celého těla. Dech měl roztřesený a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Celé jeho tělo bylo jako paralyzované. Cítil se prázdně a tu prázdnotu, v celém jeho těle vyplňovala pouze čirá bolest.

Chtěl se rozkřičet na celý Plac, ale věděl, že kdyby to zkusil, nedokázal by to. Chtěl se rozeběhnout pryč a na všechno zapomenout, ale věděl, že by na svých roztřesených nohách daleko nedošel. Chtěl vtrhnout do labyrintu a všechny zachránit, ale věděl, že je to nemožné.

Chtěl toho tolik udělat, ale věděl, že nemůže. Ničilo ho to. Nemůže jí nijak pomoct. Nikomu z nich. Labyrint už podepsal jejich rozsudek smrti.

Co Newta však ničilo nejvíce, byla naděje. Moc dobře věděl, že noc v labyrintu nikdo nepřežije, ale něco uvnitř, nějaká malá část jeho samého, mu dávala naději, že se vrátí. Snažil se té naděje zbavit, protože čím více v to doufal, tím více ho to bolelo, protože věděl, že se nikdo nevrátí.

Newt zaťal ruce v pěst, ale nechal je položené na zdi. Stiskl víčka více k sobě, zatímco se mu po tváři kutálelo pár dalších slaných slz. Snažil se zahnat tu bolest, kterou prožíval, ale nešlo to.

Ticho, které Placem od zavření brány panovalo, protrhl vzdálený, hlasitý, opravdu děsivý řev rmuta a následný výkřik.

Do Newt jakoby uhodilo. Rychlostí blesku prudce otevřel oči, odtáhl se od brány a zorničky se mu rozšířily strachem. Vec.