𝙽𝚎𝚠 𝚁𝚞𝚗𝚗𝚎𝚛 | 𝙽𝚎𝚠𝚝 + 𝚃𝙼𝚁

26. neznámí pocit

,,Hej, Alby!" zavolal Newt hlasitě, když přibíhal k vůdci Placu. Alby se na Newta zvědavě obrátil, po tom, co zaslechl své jméno. ,,Potřebuješ něco?" nadzvedl tázavě obočí, když Newt přispěchal až k němu. Pár hlubokými nádechy zklidnil svůj dech, který byl díky běhu nepravidelný. ,,Neviděl jsi Ronnie? Nemůžeme ji najít." poškrabe se nervózně na zátylku.

Když se s Thomasem vzbudili, Vec tam nebyla. Hned ji šli hledat, i když věděli, že je v pořádku a nic se jí v Palce stát nemohlo.

Alby přikývne. ,,Jo, viděl. Je u zasvěcovací zdi, ráno jsem ji tam vzal." pousměje se. Newt přikývne. ,,Díky, Alby."

Bez dalšího slova se otočí a vydá se k místu, kde by podle Albyho slov měla Vec být. ,,Už za ní šel Thomas!" houkne za ním dodatečně Alby. Newt mu ještě jednou poděkoval a pokračoval ve své cestě.

Jak tak procházel Placem, míjel spoustu usměvavých placerů. Dnes mají více méně skoro všichni volno. Jednou za měsíc -většinou po příchodu nového bažanta-, mají odpočinkový den. Mohou se jen tak poflakovat, nebo dělat něco co je baví. Prostě den volna. Všichni onen den mají velmi v oblibě.

Newt s úsměvem na tváři spěchal za Vec. Přišlo mu, jakoby ji neviděl strašně dlouho, přitom to bylo pouhých pár hodin, kdy ji v noci utěšoval z noční můru.

Co se jí vůbec zdálo? Vypadala opravdu vyděšeně. Radši se jí na to ale nechtěl ptát. Bál se, že by jí to celé připomněl a byl si téměř jistý, že Vec by na to nerada vzpomínala.

Dnes byl krásný den. Sluníčko hřejivě svítilo, příjemný vánek si pohrával se stébly trávy a Placem se linula příjemná vůně květin ze zahrady, trávy a voňavého jídla, které Pánvička chystal v kuchyni. Jen z té vůně se všem sbíhaly sliny. Pánvička vaří opravdu dobře. Nikdo si nemohl stěžovat.

Všichni měli dobrou náladu. Newt se nemohl dočkat až spolu s Thomasem stráví další úžasný den s Vec -stejně jako včera.

Sám pro sebe se pousmál, zatímco spěchal k zasvěcovací zdi. Nic mu nemohlo zkazit dobrou náladu, která se šířila po celém jeho těla. Už dlouho se takhle necítil. Tak...šťastně.

V labyrintu není moc příležitostí být šťastný. Newt byl rád, že se tak teď může cítit.

Už z dálky zahlédl Thomase a Vec, jak si povídají u zasvěcovací zdi. Oba dva se vesele usmívali. Měli dobrou náladu, stejně jako všichni ostatní.

Newtovi se roztáhl úsměv ještě víc, když spatřil jak se Vec roztomile usmívá. Přidal do kroku, aby u nich byl co nejdříve. Opravdu se nemohl dočkat, až společně stráví dnešní krásný den.

Byl pouhých pár desítek metrů daleko, když na ně chtěl zavolat a pozdravit je. Rozmyslel si to ve chvíli, kdy si Vec z ničeho nic stoupla na špičky a rychle políbila Thomase -který se nadšeně uculoval-, na tvář.

Newt zpomalil. Už se k nim tak nehnal. Koutky úst mu mírně povadly. Řeči o tom, že jeho náladu by dnes nic nemohlo změnit, byly ty tam. Dech se mu zadrhl v krku. Teď nevnímal sluníčko, rozjařené placery ani vůní, která se linula Placem. Všechno okolo jakoby utichlo.

Žaludek mu v břiše udělal kotrmelec. Tenhle pocit neznal.

Newta napadlo, že něco špatného snědl a teď mu je blbě, ale pravdou je, že od rána ještě nic nesnědl. Tenhle pocit v žaludku neměl s jídlem co dělat.

Nevěděl co to je, ani co to znamená. Nikdy ten pocit nezažil. A nikdy už zažít nechce. Byl to příšerný pocit. Co mu ho ale způsobilo?

Pomalými, loudavými kroky se přibližoval k Vec a Thomasovi. Jeden na druhého se nadšeně uculovali.

Newtovi se v břiše onen velmi nepříjemný pocit usadil. Čím více se k nim přibližoval, tím více pocit narůstal.

Nevěděl proč, ale pevně stiskl čelisti k sobě. Jakoby ho to jeho tělo nutilo udělat.

Newt nechápal kde se v něm tenhle pocit vzal. Objevil se během jedné vteřiny a nechtěl zmizet. Jeho nálada taky byla z ničeho nic ta tam. Ale proč? Co se s ním stalo? Newt nevěděl, kde se v něm tohle probudilo.

Neznal tenhle pocit. Nikdy ho nezažil. Byl pro něj naprosto cizí. Chtěl, aby nepříjemný pocit v jeho břiše konečně odezněl. Čím více se však blížil k Vec a Thomasovi, tím více pocit narůstal.

Vec a Thomas... Mohla ta jejich pusa v Newtovi vyprovokovat takovou reakci?

Newt zatřásl hlavou, aby z ní vyhnal myšlenky tohoto typu.
Ne, to je nesmysl. Byla to jenom obyčejná přátelská pusa na tvář. Jak by s ním taková maličkost mohla udělat tolik? Je to nesmysl.

Newt nahodil jeden ze svých nejlepších úsměvů. ,,Ahoj, vy dva." uchechtl se, když přišel k Vec a Thomasovi. Oba se na něj s úsměvem otočili. ,,Nazdar, Newte." kývne na něj Thomas, zatímco Vec se Newtovi vrhla do náruče.

Přišlo jí jako věčnost, kdy ho viděla naposledy. Nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale vypískla a zachumlala se do Newtovo hrudi.

Pevně obmotala ruce okolo jeho těla a přitáhla si ho blíž. Hlavu mu zabořila do hrudi. Vypadala jako malé dítě. Newt s Thomasem se při pohledu na Vec zasmáli.

,,Aah, tady jsem někomu chyběl." zasmál se pobaveně Newt. Nepříjemný pocit, který se mu usídlil v žaludku a putoval po celém jeho těle byl ten tam. Zmizel stejně rychle jako se objevil.

Newt nevěděl, co mu onen nepříjemný pocit způsobilo, ani co ho zahnalo, ale věděl, že už ho nikdy nechce zažít.

Newt se smíchem obmotal paže okolo drobné Vec a přitáhl si ji více k sobě. Hlavu zabořil do jejích voňavých vlasů a užíval si tenhle moment. Dobrá nálada byla zase zpátky.

,,Tak" začala Vec, když se od Newta po chvilce odtáhla. ,,co budeme dnes dělat?" zanotovala rozjařeně. Měla skvělou náladu a chtěla si dnešek opravdu užít.