[Kagehina] My little demon

3.

Svíral jsem v ruce dva stejné papíry. Jeden pro mě a ten druhý pro něj. Jak že se to jmenoval ? Hinata ? Asi jo. Tohle je jediná věc co se lišila od toho kluka v mém snu...až na ta černá křídla. Stále si nepamatuju jak se jmenoval, ale určitě to nebylo tohle jméno. Jsem si tím jistý na sto procent. Vešel jsem do třídy v domnění, že mu ho prostě hodím na stůl a půjdu si zase sednout, ale když jsem vešel do třídy, tak mě moje "odvaha" opustila. Seděl stále v obklopení většiny třídy a můj příchod samozřejmě ani nikdo nezaregistroval. Jen jsem si povzdechl a nakonec se dokopal udělat to co mám.

Došel jsem až k jistému hloučku a odkašlal si. Byl jsem druhý nejvyšší ve třídě a většina lidí se mě podle všeho bála, tak jako vždy. Pár holkek co stálo v mé cestě se zajíknutím odskočilo a mě byl poskytnut výhled na něj. Usmál se jak sluníčko, ale i tak mi přeběhl mráz po zádech. ,,Potřebuješ něco ?" Optal se a všichni kolem mě začali nepříjemně pozorovat. Nelíbila se mi všechna ta pozornost. ,,Jo, tenhle papír vyplň. Doufám že hraješ líp než to vypadá, protože nuly v týmu nechceme." Řekl jsem a mrsknul jsem na stůl jeden z těch papírů. Ruce jsem si radši zastrčil do kapes, aby nešlo vidět jak se klepu. ,,Děkuju. Taky hraješ volejbal ?" ,,Ehm...Jo. Jsem nahrávač." Zamumlal jsem a on jen lehce naklonil hlavu. Jako kdyby vůbec nevěděl o čem mluvím. ,,Aha...No, já zase dobře skáču." Řekl a jeho úsměv se ještě víc rozšířil. ,,Boke..." Hlesl jsem a radši jsem z toho chumlu vypadl. Volejbal není jenom o skákání. Musíš mít dobrý postoj, sílu, rychlé myšlení a intuici v krvi. Jestli umí jenom skákat, s radostí mu koupím trampolínu. Nehodlám nahrávat někomu, kdo si z toho dělá jenom srandu.

Během poslední hodiny jsem vytuhl. Ani nevím kdy, nebo jak. Objevil jsem se v bílém prostoru, nikde nic nebylo. Ale uslyšel jsem JEHO hlas. ,,Už ho víš ?" Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Ten hlas byl všude a nikde zároveň. ,,Co jestli vím ?!" Vyjekl jsem a kolem mě se ozval smích. Nahánělo mi to hrůzu. ,,Přeci moje jméno..." ,,Jak to mám asi vědět ?!" Musel jsem znít fakt zoufale. Ať už jsem usnul kdekoliv, je byl tam on. Z toho ničeho co bylo kolem mě se vynořil právě jeho obličej. ,,Ale ty jsi to slíbil. Říkal si že nikdy nezapomeneš... Donutím tě si vzpomenout." Řekl se strašidelným výrazem a já se začal propadat do tmy. Všude kolem mě se objevila pera černá jako noc a já měl pocit že se v nich udusím.

Probral jsem se s trhnutím a zalapal jsem po dechu. Třída byla téměř prázdná a zářivky nad tabulí už byly zhasnuté. Jediné světlo tu pronikalo skrz okna a mě konečně začal opouštět ten strach. ,,Vzpomeneš si." Uslyšel jsem za sebou a s trhnutím jsem se otočil. ,,C-Co ..." Hlesl jsem mimoděk, jelikož za mnou nikdo nestál. ,,Kageyama-kun...Jsi v pořádku ?" Otočil jsem se na menší brunetku, která nám dělala předsedkyni třídy. ,,J-Jo..." Hlesl jsem vyčerpaně a otřel si zpocené čelo. ,,Vypadáš unaveně, měl by si si pořádně odpočinout." Řekla starostlivě a já si prohrábl vlasy. ,,Jasně..." To se jí řekne. ,,No, budu muset jít. Měl by jsi si pospíšit. Za deset minut se bude zamykat škola."