[Kagehina] My little demon

24.

Zrovna když jsem se rozloučil s tou dvojkou z Nekomy, projela mnou husí kůže. Takovýhle pocit jsem neměl od chvíle, co se Kage setkal s Hoshiumim, ale i tak bylo něco jinak. Neměl jsem z toho dobrý pocit, takže jsem se navzdory svým rozpakům přemístil do Kageyamova, a vlastně i mého, domova. Jakmile se tak stalo, polil mě ledový pot. Musel tady být démon, jinak jsem si to vysvětlit nemohl. ,,Kageyamo ?!" Zakřičel jsem do domu a následně jsem začal prohledávat jednu místnost za druhou. ,,Kage ?!"

V momentě, kdy jsem se chtěl ještě na něco zeptat, jsem uslyšel zvolání mého jména. ,,Hinata ?" Zabrblal jsem a následně jsem se poohlédl k domu. Zahlédl jsem proběhnout toho zrzavého blázna kolem okna a také jsem si všiml nepříjemného pohledu rudovláska. Jakoby atmosféra mezi námi o dost zhoustla... ,,Zase on..." Zabručel otráveně a z ničeho nic se vypařil jako pára nad hrncem. V hlavě jsem ještě uslyšel jeho hlas říkajíc mi, že se brzo uvidíme. Neměl jsem čas na to myslet, jelikož se Hinata objevil na zahradě. ,,Co to děláš Boke ? Lítáš tu jak střelený."

Snažím se tě chránit ty pitomče... ,,Co já dělám ? Hledám tě. Čekal jsem te doma, ne stojícího na zahradě devět večer." Řekl jsem poněkud uraženě a on protočil očima. ,,Jen jsem si byl zahrát." Řekl a rozešel se mým směrem. ,,A nestalo se něco divného ? Cokoliv ?" Zeptal jsem se a on se na chvíli zarazil. ,,Ne." ,,Zaváhal si !" Řekl jsem s úšklebkem a od si tiše odfrkl. ,,Nezaváhal." ,,Ale jo." ,,Ne." ,,Jo-o."

,,Ty otravný mrnavý pomeranči..." Zavrčel jsem a stoupnul jsem si přímo před něj. Zase nás dělilo jen pár centimetrů a já se, chtě nechtě, začal vpíjet do těch jeho očí. ,,Nějaký problém ?" Řekl stále s tím svým úšklebkem a já se sotva držel, abych neudělal nějakou pitomost. ,,Tady jsme stejně venku, nic mi udělat nemůžeš." Dodal a vítězně se usmál. Jen jsem se rozhlédl a než stačil cokoliv udělat, vyhodil jsem si ho na rameno. Okamžitě polekaně vyjekl a pevně se mě chytil. ,,C-Co to děláš ?!" Vykřikl a já se tiše zasmál. ,,Táhnu tě domů, co jiného."

Snažil jsem se vyprostit z jeho sevření, ale moc mi to nepomáhalo. Pustil mě až v pokoji, kde mě hned namáčkl na dveře. V očích mu potemnělo a jeho výraz zabíjel. I když jsem to byl já, kdo byl tady částečně démonem, měl jsem pocit, že se naše role prohodily. ,,Tak už něco udělej. Seřvi mě, zbij mě, cokoliv... Vím že jsem se choval poslední dobou jako pitomec, ale už mě netrap... Prostě udělej co chceš..." Zakňučel jsem, když jeho stisk na mém zápěstí zesílil ještě víc a já se rozklepal. ,,Co chci ?" Zeptal se a já naléhavě pokýval hlavou. Potřeboval jsem od něj pryč, jelikož moje srdce chtělo přesný opak od hlavy a já v tom měl strašný guláš. Překvapilo mě, že jeho stisk na jedné ruce povolil a tou rukou mi pozvedl hlavu tak, abych jí měl lehce zakloněnou. ,,Sám nevím co chci ..." Hlesl mi těsně u tváře a než jsem stačil cokoliv udělat, tak už podruhé za sebou tenhle den spojil naše rty.