[Kagehina] My little demon

11.

Hinata se pohodlně posadil a opřel o zeď. ,,Vezmu to rychle. Jsem napůl démon a napůl anděl. Když jsem byl malý, tak se mi u nás všichni smáli, a proto jsem utíkal sem na Zem, kde si mě nikdo nevšímal. Tedy než jsem potkal tebe. Začali jsme se bavit a všechno bylo úžasný, jenže pak se to pokazilo. Moc jsem to nechápal, ale tvoji rodiče si mysleli že jsi nějak nemocný na hlavu, když jsi básnil o okřídleném klukovi, takže tě poslali do ústavu. Všechny myšlenky na mě ti dostali z hlavy a nebýt mě, zůstaneš tam jako pokusný králík další dobu. Povedlo se mi uzavřít smlouvu s otcem a zaprodal jsem mu svá křídla za tvojí záchranu. Tobě i všem v tvém okolí byly nasazeny falešné vzpomínky a ty jsi byl volný. Já byl před nějakou dobou poslán sem na Zem, opět. Teď už mám jen necelé dva měsíce na to, aby jsi si vzpomněl jak se jmenuji. To je jediné pravidlo." I když jsem nechápal, tak mi teď vlastně shrnul všechno z těch snů. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. ,,Ale ta křídla ..."

Jen jsem si povzdechl a následně si přetáhl tričko přes hlavu. Kageyama chtěl nejdřív něco říct, ale pohled mu spadl na mou pečeť na hrudi, to byla ta nejméně zajímavá věc. Otočil jsem se k němu zády a tím mu ukázal dvě dlouhé jizvy, na jejichž místě bývala krásná černá křídla. To díky němu jsem je začal mít rád a teď jsou pryč. ,,Byla tam... A taky doufám že se tam jednou navrátí." Řekl jsem tiše trochu jsem nadskočil, když mi prsty jemně přejel po jedné z jizev. Nebolelo to, ale překvapilo mě to.

Jen jsem tiše sledoval jeho bledou kůži, po které se táhly dvě začernalé jizvy. ,,Nebolí tě to ?" ,,Ne, v pohodě." Řekl tiše a já svou ruku radši stáhl. Furt jsem to nemohl pochopit, lépe řečeno tomu uvěřit. ,,Jak si mám vzpomenout ?" Hinata se na mě podíval a smutně se pousmál. ,,To já nevím. Kvůli smlouvě ti ani nesmím nic naznačit." Jen jsem si povzdechl a nevěděl co říct. Nakonec si Hinata zase natáhl tričko a zaculil se jak sluníčko. ,,Nemohl bych tady dneska přespat ?" ,,Ne." Řekl jsem jednoduše a fláknul jsem s sebou do peřin. ,,Proč ne ?" Nabručeně jsem se na něj podíval. ,,Protože prostě ne ! A tím končím. Už s tebou mluvit nebudu."

Zavrtal hlavu do polštáře a já si nabručeně složil ruce na prsou. Pak mě ale něco napadlo. Bez jakýchkoliv zabrán jsem na něj skočil a pevně ho obejmul. ,,Co to zase děláš ?!" ,,Řekl jsi, že na mě mluvit nebudeš, tak nemluv a lež." Řekl jsem a pohodlně jsem se na něm uvelebil. Vypadal dost flustrovaně, ale nakonec si jen povzdechl a zůstal ležet. ,,Stejně tady spát nebudeš boke." ,,Neboj, jenom ti hlídám teplotu." Řekl jsem s mírným úsměvem a rukou jsem mu zajel do vlasů. Připomínájí mi barvu mých křídel...Tobio spokojeně zabručel a uvolnil se, takže jsem v drbání ve vlasech pokračoval a užíval si jeho přítomnost. Doufám že si na mě vzpomene brzo.

***
Omlouvám se že včera nic nevyšlo, nemám v vůbec přehled o čase 😫 Jdu spočítat hlasy z minula...