[Kagehina] My little demon

6.Výbuch emocí

To jméno jsem neslyšel, jelikož ze vzpomínka rozplynula. Zmateně jsem se začal rozhlížet po okolí. Byl jsem v šatně sám a stál jsem na stejném místě jako před tou vzpomínkou. Rychle jsem se rozeběhl z šatny a naštvaně si to nakráčel k usměvavému chlapci obklopeném spoluhráči. Procpal jsem se skrz Tanaku a Nishinoyu a to škvrně jsem za límec vytáhl do vzduchu. ,,Co po mě sakra chceš ?!" Zasyčel jsem mu do tváře, ale on jen nechápavě naklonil hlavu. V tu chvíli už jsem ale cítil jak po mě startuje Daichi s Asahim a trhají mě od Hinaty. K tomu se hned nasáčkoval Sugawara a začal se starat, jestli je v pohodě.

,,Co to do tebe vjelo ?! Jsi normální ?!" Zařval Daichi a já se trochu uklidnil. ,,Já ?! To on je tady ten nenormální ! A-Asi mi hodil něco do pití nebo nevím...Ale kvůli němu mám halucinace !" Vyhrkl jsem a on se na mě jen ublíženě podíval. ,,Kageyamo, Hinata byl tady celou dobu s námi." Řekl Asahi a alespoň on trochu povolil stisk. ,,N-Ne ... Teď byl v šatnách...Měl černé slzy a mluvil o ďáblech ! Přísahám !" Musel jsem znít fakt zoufale. Přece mi z toho všeho nehrabe...Stalo se to. ,,Kageyamo, jsi unavený. Říkám ti to každý den, dej si trochu pauzu." Řekl ustaraně Sugawara, ale i tak u sebe držel onoho zrzka. ,,Nejsem unavený ! Stalo se to ! Pamatuju si to..." ,,Pamatuješ si nepodstatné věci jak na to tak koukám..." Pronesl Hinata a zase nasadil ten ublížený výraz. ,,Náš král nemůže nejspíš snést pomyšlení na to, že někdo kdo sotva přišel je oblíbenější než on sám za několik měsíců." Uchechtl se Tsukishima a já ho jen propálil pohledem. ,,To není-" ,,Kage." Přerušil mě Daichi a já se na něj podíval. ,,Dneska tě vylučuju z tréninku. Běž domů a pořádně se prospi. Poslední dobou jsi opravdu mimo, ale tohle se stalo poprvé. Opravdu by jsi si měl odpočinout." ,,A-Ale..." Hesl jsem zlomeně a radši sklopil hlavu. Nemělo cenu se tu hádat, moc dobře jsem věděl že by to bylo zbytečné.

Sledoval jsem jak Kageyama odcházel. Připadal jsem si trochu provinile, protože jsem nečekal, že se zachová takhle. ,,Kapitáne, nemohl by přeci jen hrát ? Je to pro něj důležité." Zmíněný kluk se na mě smutně usmál. ,,Já vím co pro něj volejbal znamená, ale tohle je pro jeho dobro. Poslední dobou je mimo a to, že tě napadl, to jenom znásobilo. Příště už ho zase nechám hrát, neboj." Jen jsem kývl, ale nelíbilo  se mi, že mi omezoval Tobia. Musím mu to vynahradit, možná bych mu dneska mohl zařídit hezké sny, nebo ho dneska navštívit. Určitě si brzo vzpomene. Musí, protože to slíbil. A sliby se drží. Už jednou jsem o něj přišel, ale znovu to nedopustím. Cítím v něm rostoucí zvědavost a je mi jasný že se bude chtít dostat k odpovědím. Můj milovaný Tobio, až tohle všechno skončí, už nám nebude nikdo stát v cestě. Budeme jen a jen spolu. Byl jsi to ty na koho jsem čekal víc jak deset let a počkám si klidně ještě dýl. Teď tě mám pod dohledem a jsem silnější než kdy dřív. Už tě nenechám znovu trpět, jenom kvůli mé slabosti. Budu pro tebe ten jediný koho kdy budeš potřebovat a nikdo nám nebude mít co říkat...

***
Děkuji moc za ohlasy 🥰 Jo a omlouvám se, jestli to zatím působí trochu zmateně, ale časem se to dovysvětlí.

Jinak zbytek knížek vydám ve vlaku, protože ha ha ... Práce :)