[Kagehina] My little demon

15.

Probudila mě nějaká rána a následně zaklení. Překvapeně jsem se posadil a zjistil jsem, že se právě nacházím u Kageho v pokoji a můj černovlasý kamarád se válí na podlaze. ,,Mmm... Co to děláš ?" Zamumal jsem rozespale a protřel jsem si oči. ,,Sazím mrkve, co asi... Vyklízím si skříň, aby se ti sem vešli věci, boke." Moc jsem nechápal jaké věci, dokud jsem nezahlédl své oblíbené bílé tričko, co se válelo na podlaze. Tak nějak mi pak hlavou problesklo co se muselo stát. ,,T-Tak počkej ! To jsou moje věci ? Co tady dělám ? Kde je- musím domů ! T-Ta krabička..."

Z ničeho nic začal žvatlal jedno přes druhé a lézt z postele. Chytil jsem ho za ruku a přitáhl ho k sobě. ,,Myslíš tamtu ?" Zeptal jsem se a následně jsem poukázal na onu krabičku, kterou jsem vzal naposledy. Hinata si očividně ulevil, ale z ničeho nic zrudnul. ,,M-Možná bys mě měl pustit." Zamumlal a já si uvědomil, jak moc natisklý na mě je. ,,Jo... Promiň." Řekl jsem tiše a pustil ho, i když se mi zrovna moc nechtělo, což jsem sám nechápal.

I když mi u něj bylo hezky, připadal jsem si trochu divně. Beze slova jsem došel k té krabičce, kterou jsem opatrně vzal do rukou. ,,Neboj, nic s tím není. A stejně jsou v tom jen nějaké krámy z dětství." Prohodil Kage a já se zamračil. ,,To nejsou jen krámy. Pro mě je to... Jako poklad." Zabručel jsem a přitiskl jsem to k sobě. ,,Vždyť jsme tam jen jako děti něco naházeli..." ,,Ale jsou to vzpomínky. To co tam je jsou věci, které mi tě připomínali když jsem o tebe přišel." Řekl jsem tiše a odebral jsem se k posteli. Hned jsem se zavrtal pod peřinu a ublíženě k sobě tu věc tiskl.

Vypadal smutně, možná i trochu naštvaně. Ano, jako děti jsme tomu dávali velký význam, ale teď ? Co tak úžasného by tam mohlo být... Došel jsem k posteli, na kterou jsem se nakonec natáhl. Přitáhl jsem si k sobě tu živoucí mandarinku a když vykoukl, mírně jsem se pousmál. ,,Co se společně podívat co za poklady tam je, hm ?"
,,Fakt ? Chceš se podívat ?!" Zajásal a já kývl. Hinata si lehl na břicho a víc se na mě natiskl. Cítil jsem šimrání v břiše a zároveň krev, která mi stoupala do tváří. Zrzečel byl ale tak okouzlen dostáváním se do krabice, že si toho naštěstí ani nevšiml.

Konečně se mi skrz menší zrezlý zámeček podařilo dostat dovnitř. Bylo tam opravdu pár blbostí, jako třeba malované kamínky, pár skleněnek, nebo třeba dvě šišky srostlé k sobě. Ty už ani nevím proč tam jsou. ,,Hele, tu fotku si nepamatuju." Řekl s úsměvem černovlásek a poukázal na starou fotografii, kde přes půlku obrazu byl můj obličej a v zadní části se krčil právě on. Fotil jsem jí foťákem jeho babičky, který vám tu fotku rovnou "vyplivl". ,,Jo, to byl fajn den..." Řekl jsem s úsměvem a Kage následně sáhl do té krabičky. Vytáhl polovinu rozbitého kamínku. ,,Tu druhou polovinu jsem nemohl nikde najít." Řekl jsem trochu mrzutě, ale to už on vystřelil z postele a začal štrachat něco v šuplících. Po chvíli nadšeně zajásal, malém se při běhu zpět k posteli přizabil, a vtiskl mi ten kámen do ruky. Nechápavě jsem se na něj podíval, ale on se jen zaculil a ukázal druhou polovinu onoho kamene. ,,Měl jsem ho doma strašně dlouho aniž bych věděl proč, ale přišlo mi líto ho vyhodit." Řekl a já s úsměvem na rtech spojil ty dva kameny v jedno, což z toho udělalo takové menší srdíčko. Oba jsme se navzájem dívali do očí a usmívali se jak dva dementi, ale kupodivu mi bylo krásně.