[Kagehina] My little demon

8.Střípky minulosti

⏮ Kageyama - 13 let

Černovlasý klučina ležel schoulený v jedné místnosti. Zrovna od něj odešla sestřička, co mu píchla injekci jako každý den. Bylo mu hrozně, ale o to se nikdo nestaral. Chtěl pryč, ale nemohl. Hlava ho strašně bolela a chlapec měl pocit, že o něco přichází, ale nevěděl o co. Ze všech těch prášků byl naprosto mimo. Jeho rodiče jen chtěli aby přestal blouznit, ale co chlapci dělali v ústavu ani oni sami nevěděli. Černovlásek postupně zapomínal na vše, co se točilo kolem zrzavého chlapce, aniž by si to uvědomoval. Každodenní rutina ho těžce svírala na bedrech a on necítil jakoukoliv šanci na záchranu. Snažil se zabránit vymazání i těch posledních krásných vzpomínek, ale ty nahrazovala jen bolest.

Zrzeček o tom věděl, ale neměl mu jak pomoct. Černovlasý chlapec byl jediný který o něm věděl a on sám ještě nedokázal plně ovládnout své andělské, ani démoní schopnosti. Ničilo ho vědomí, že jeho nejlepší kamarád trpí, ale nemohl tomu zabránit. Proto se jednoho dne odebral za svým otcem do samotných pekel. Ten chlapce nenáviděl. V jednom kuse ho ponižoval a házel na něj každičký problém světa. Chlapci to ale bylo v tu chvíli jedno. Věděl že jeho černovlasý kamarád trpí kvůli němu a že on sám mu pomoct nedokáže.

Proto stanul jednoho dne před obrovskou mužskou postavou s černými vlasy a krvelačnýma očima. Jak čekal, jeho otec ho nepřivítal s otevřenou náručí, ani když ho takovou dobu neviděl. Chlapec ho žadonil na kolenou aby chlapci s havraními vlasy nějak pomohl, ale byl neoblobný. Až po několika hodinách nakonec svolil, pod určitou dohodou. Černovlasého chlapce přenese domů, on i kdokoliv z jeho okolí naprosto zapomenou na to, že vůbec v nějaké léčebné byl a aby se zaplnily vzpomínky z toho období, nahradí je úplně jiné. Vzpomínky na terapie, které ho donutí myslet si že to všechno o zrzečkovi byl jenom sen. Za to ale bude muset zrzek obětoval svá křídla. Tu jedinou věc která ho dělala jedinečným, tu věc, kterou chlapec tak zbožňoval, i když mu přinášela jen problémy. Jelikož na nebi nesmí být démoni a v pekle zase andělé, tak bude zrzeček v podmínce. Jakmile mu padne patnáct let, bude muset na Zem mezi smrtelníky. Pokud do roka co tam přišel nezíská zpět svá křídla, zemře. A ty křídla půjdou vrátit jen tak, že si na něj černovlásek vzpomene.

Tohle všechno s brekem povyprávěl chlapci v léčebně. Ten spal, ale zrzeček se mu musel se vším svěřit. Věděl že to bude dlouhá doba než se znovu potkají, ale chtěl pro chlapce jen to nejlepší. Černovlásek se probral zrovna ve chvíli, kdy zrzek stál zády k němu a stíral si poslední slzy. ,,M-Malíčku... Co se ti stalo s křídly..." Zamumlal když sledoval záda pokrytá černou tekutinou stékající z jeho zad. Zrzek se pousmál nad jemu používanou přezdívkou, přišlo mu to roztomilé. ,,Vrátí se až si na mě vzpomeneš." ,,V-Vzpomenu.." Zamumlal černovlásek a kolísavě se posadil. ,,V-Vždycky si na tebe vzpomenu..." Řekl tiše s mírným úsměvem a to zrzečka donutilo k další várce slz. I přes všechnu tu bolest kterou cítil se k němu rozeběhl a skočil mu do náruče. I když to malátný modroočko nečekal, opatrně zrzečka také obejmul. ,,N-Nebreč...To kluci nedělají..." Zamumlal a zrzeček se trochu odtáhl. ,,Mám tě rád Tobio." Fňuknul a líbnul ho na čelo. Černovlásek zrudnul a než se nadál, zrzeček se vypařil jak pára nad hrncem.