[Kagehina] My little demon

7.Hinata

Číst na konci !
***
Tak strašně moc mě ta zrzavá věc vytáčí. Jsem si jistý že u mě byl a že se mě dotknul. Ta vzpomínka...ne, sen...Jakobych na něj zapomněl, ale zároveň jsem věděl že ho znám. Bylo to poprvé co jsem ho viděl... Neviděl, sakra Kageyamo prober se ! Je to celé jen iluze. Asi si zase připadáš sám, takže tě dohání minulost. Asi bych se měl vážně prospat. Ale na druhou stranu jsem si dneska nezahrál a chybí mi to. Měl bych si jít někam zapinkat, nebo alespoň zkusit podání. Míč mám u sebe furt, i když bude možná trochu vyfouklý. Místo k mému domovu jsem se vydal na nedaleké basketbalové hřiště. Je podvečer, nikdo už by tam být nemusel. Máma mě stejně doma čeká až kolem osmé, takže se alespoň vyhnu nechtěné konverzaci.

Ten trénink nebyl špatný, ale trápilo mě že nemám na blízku Tobia. Proto jsem, hned jak skončil trénink, opustil tělocvičnu a zamířil jsem tam, kde jsem cítil jeho přítomnost. Díky své schopnosti přemístění jsem tam byl za pár vteřin. Objevil jsem u nějakého hřiště. Tobio tam byl sám a pinkal si nad hlavou se sluchátky v uších. Jeho modré oči sledovaly míč a ruce ho bez problémů následovaly. Vypadal tak spokojeně... Chtěl jsem aby se na mě koukal stejně zaujatě jako na ten míč.

U toho pinkání jsem doslova vypnul. Sotva jsem vnímal písničky v uších, natož myšlenky, nebo cokoliv jiného. Bylo mi krásně. Jen já, míč, Hinata a .... Hinata ?! Vytřeštil jsem oči když mi pohled spadl na přiblížujícího se zrzka. Jelikož jsem nedával pozor, míč mi spadl na hlavu a následně se rozkutálel jeho směrem. ,,Co tu chceš boke..." Řekl jsem naštvaně a promnul si bolavé místo na hlavě. ,,Promluvit si ... Jako za starých časů." Řekl s úsměvem, ale já jen zatřepal hlavou. ,,Není skutečný...nemůže být. Je to jen iluze, pitomý sen..." Brblal jsem a ani jsem si neuvědomoval že to říkám nahlas. ,,Tobio, jsem tady. Přímo před tebou. Vždycky jsem byl, jen jsi na mě zapomněl." Řekl a vzal do ruky můj míč. Začala mě dohánět nervozita. ,,N-Nejsi ... Tohle není reálný..."

Mrzelo mě to všechno poslouchat. Vždycky říkal že mi věří a že spolu zůstaneme. ,,Už jako dítě jsi měl opravdu větší rozum." Řekl jsem vyčerpaně a promnul jsem si spánky. ,,C-Co... Nech mě už sakra být !" Vykřikl flustrovaně si prohrábl vlasy. ,,Ale já nemůžu... Udělali jsme dohodu !" ,,Žádnou dohodu jsme sakra neudělali !" Jen jsem si povzdechl, vypadal tak zmateně. Ale já se mu nedivím. Vymyli mu mozek. ,,Ale ano, bylo ti třináct, pamatuješ ?" Řekl jsem s úsměvem a přemístil jsem se až k němu. ,,C-Cože ?!" ,,Ano, bylo to po tom ústavě, sebrali mi tě, ale já se vrátil. Jenom kvůli tobě..." Řekl jsem mile a díval jsem se do těch nedůvěřivých očí. ,,Ne... Neexistuješ.... Jsi jen... Výplodem mé fantazie.." Mumlal to furt dokola. ,,Tak udělej něco proto, aby jsi mi uvěřil." Řekl jsem jednoduše a chytil ho za ruku. Okamžitě zavřel oči a spadl mi do náruče. Bez problémů jsem vzal jeho i jeho věci a přesunul jsem se do jeho pokoje. Chvíli bude mimo, ale snad mu to všechno brzo dojde. Opravdu se musí vyspat. Ještě než jsem odešel jsem ho jemně líbnul na čelo. ,,Hezky se vyspi...Tobio."

***
Lidi, důležité hlasování, které ovlivní zbytek příběhu !

Do komentářů mi napište číslo od 1-9

Dvě z těchto čísel znamenají špatné konce

Na vás je vybrat si číslo a já později vyberu číslo, které se vyskytovalo nejčastěji. Je to jednoduchý :)

Sama se totiž rozhoduji, jak tenhle příběh ukončit a takhle to bude o náhodě. V den kdy se rozhodnu vylosovat to číslo, do té kapitoly přidám screen, kde půjde vidět kdy jsem to psala, abych jakože "nepodváděla" ... Chápeme se 😅

Takže fakt prosím všechny co to čtou, aby něco napsali (pokud to tedy čtěte teď když to vydávám a ne někdy roku 2023...) 😅✨

Díky za pozornost 💕
Každý kdo napíše nějaký komentářík bude v kapitole u výsledků označen ❤✨ (nějaké to zaprodání tady 😅)