[Kagehina] My little demon

4.

Opustil jsem školu co nejrychleji to bylo možný a pak jsem se začal pomalu šourat k tělocvičně, kde už z dálky šel slyšet smích. Je pravda že dneska jdu pozdě... Opustil jsem školu patnáct minut po skončení, takže není divu. Ti úžasní spolužáci by mě tam prostě nechali...Pak se mi lidi diví, že se s nikým nechci bavit... Ale teď už to bude v pohodě. Párkrát si zapinkám, střelím několik podání, odehraju pár cvičných zápasů a pak doma padnu do postele a spokojeně usnu. Jo, dnešek už prostě nic nezkazí...

Zkazí... ,,Kageyamo, konečně jsi tady !" Ozval se Sugawara a hned se ke mě rozeběhl. ,,Hinata umí hrát naprosto dokonale, už jsi ho viděl skákat ? Možná uhraje i tvoje rychlejší nahrávky, když skáče, tak to vypadá že letí !" Řekl nadšeně a můj pohled se setkal s tím zrzkem. Nechtěl jsem aby tady byl. ,,Tak už pojď, chceme začít s rozcvičkou." Řekl a začal mě táhnout do tělocvičny, čímž zastavil mé přemýšlení o vypaření z téhle budovy, ne-li města.

Nakonec přišel, přesně jak jsem si myslel. Nevypadal z mojí přítomnosti moc nadšeně, ale to se změní. Brzo si vzpomene na všechno a budeme zase jenom spolu. Ta nerozlučná dvojka jako před několika lety. Smazali mě z jeho života a donutili ho myslet si že blouzní, ale já je všechny brzo ujistím, že nejsem žádný obyčejný sen. Bude to všechno jako dřív, opět získám zpět svá křídla a Tobio zůstane navždy se mnou, tak jak to mělo vždycky být.

Nelíbil se mi ten jeho pohled. Prostě mě děsil. Ano, mě momentálně děsil patnáctiletý fracek co má tak metr šedesát... Ale říkám vám, že je jak z mého snu a to není normální. ,,Jenom se běžím převléknout." Oznámil jsem a následně jsem se vypařil v šatně. Shodil jsem ze sebe školní uniformu a pak jsem na sebe natáhl kraťasy. V tu chvíli jsem slyšel bouchnutí dveří, ale bylo mi to tak nějak jedno. Mohl to být kdokoliv z týmu a i když se nebavíme, nemám se za co stydět. ,,Dřív jsi býval buclatější." Trhnul jsem s sebou a podíval se směrem ke dveřím. Zrzeček se culil a v očích měl čiré šílenství. Moc dobře jsem si všiml, jak mu ruka sjela po dveřích a zamkla. ,,Co tu chceš ?" Zeptal jsem se otráveně a snažil se nevyznít nervózně, což mi podle všeho moc nešlo. ,,Pobavit se. Dřív jsme si byli tak blízcí..." Zavrněl a mě z něj naskočila husina. Byl to jen sen, tohle se neděje. Jsem jen přepracovaný.

,,N-Nevím o čem to mluvíš." Zamumlal jsem a natáhl si přes hlavu tričko. ,,Ale víš, jen to máš v sobě zablokované, víš ?" ,,Ne...Jsi jen sen... Hloupá iluze.." ,,To si vážně myslíš ?" Zeptal se ublíženě a já se mu podíval do očí. ,,Jo ! A víš proč ? Nemáš žádná křídla ! Nic takového jako my dva nikdy nebylo. Byl jsem dítě co nikoho neměl, tak si vymyslel tebe ! Nevím proč se tu hádám s obyčejným přeludem. Beztak spím. Kdybych skočil z okna, probudím se v posteli." Vyhrkl jsem a roztřeseně jsem si prohrábl vlasy. ,,Bolí to, víš ?" Řekl po chvíli ticha a z očí mu stekl černý pramínek...čehosi. ,,Slíbil si že nezapomeneš. Že zůstaneme přáteli po zbytek života. Kvůli tobě jsem obětoval svá křídla ďáblům..."