[Kagehina] My little demon

16.

Celá tahle situace byla divná. Pohled mi na vteřinu sjel k jeho rtům a hlavou mi probleskla myšlenka, jaké by to bylo, kdybych ho políbil. Rychle jsem tuhle myšlenku setřásl a celý rudý si odkašlal. ,,No... Ehm... Co je třeba tohle ?" Zeptal jsem se a poukázal jsem na kus kapesníku, který byl omotán gumičkou. Rovnou jsem to vzal a rozbalil to. Vypadlo z toho menší černé pírko, které jsem chytil ještě před dopadem na matraci. ,,To je z mých křídel. Pamatuji si, že jsi trval na tom, abych tam jedno dal." Řekl a já si ho se zaujetím prohlédl. Vypadalo to jako pírko vrány.

Chybí mi moje křídla... Povzdechl jsem si, ale nemohl jsem nad tím přemýšlet dlouho, jelikož mnou projel takový divný pocit. ,,Nech tohoaaam-" Rychle jsem si zakryl pusu a během vteřiny jsem nabral barvu rajčete. On se na mě překvapeně podíval a taky nabral rudou barvu. Pírka na křídlech bývají extrémně citlivá, i když se upřímně divím že je se mnou ještě propojené, tak je pouhé přejetí po pírku jako... No, přejetí po jistých partiích... Chápeme se. ,,T-Tohle nedělej !" Zabručel jsem a vytrhl jsem mu ho z ruky. Nerad bych se před ním zptrapnit ještě víc.

Radši jsem řekl že nám jdu pro pití a rychle se vypařil z pokoje. Co se to právě stalo ? Proč... Proč se to stalo. Cítím se divně...Šimrá mě něco v břiše a mám pocit, jako bych měl bouchnout. Jsem snad nemocný ?! Ne, to se mnou dělá on. On je nemocný ? Bože nechápu co se to děje... ,,Tobio, jak je na tom Shouyo ?" Zeptala se z ničeho nic máma, která se odněkud vynořila. ,,Ehm... V pohodě, před chvíli se probudil. Skočím nám udělat čaj." Řekl jsem a když kývla, rozešel jsem se do kuchyně. Tak seděl táta u stolu. ,,Jak je na tom ?" ,,Dobře... I když byl chvíli v šoku."

To pírko jsem strčil pod polštář a pak se nervózně začal procházet po pokoji. Opravdu nevím, jestli je bydlení u Tobia zrovna nejlepší nápad. Na moje jméno si beztak nevzpomene a já nechci, aby se pak trápil když to všechno skončí. Poslední dobu jsme se sblížili o dost víc než jsem čekal, ale i tak neví. Je možné, že už si nevzpomene nikdy... ,,Nesu čaj..." Ozvalo se a já se otočil na černovláska. Jen jsem se mírně pousmál a poděkoval. ,,Děje se něco ?" ,,Ne, co by se dělo ?"

Viděl jsem na něm jak se trápí, ale očividně o tom nechtěl mluvit. Předal jsem mu "jeho" hrníček a pak jsem hupsnul do postele. On chvíli mlčky pozoroval onen čaj a pak si s povzdechnutím sedl vedle mě. ,,Tobio, nemůžu tady bydlet. Je to fakt milý od tebe i rodičů, ale nejde to." Řekl a já se zamračil. ,,Proč by to jako nešlo ?" Hinata mi věnoval ublížený pohled a povzdechl si. ,,Protože už mám stejně jenom měsíc." Naštvaně jsem si stoupl a postavil se před něj. ,,Nemáš jenom měsíc. Řekl jsem ti, že to podělané jméno uhádnu..."

***
Eeeej, stihla jsem to před půlnocí 😂✨ nedostanu po hlavě pánvičkou ani koštětem, to je super věc 😂😅 Jinak díky všem co mi popřáli, úplně vás zbožňuju ^^❤✨

No... Chvíle cukrování se na chvíli pozastaví, tak s tím počítejte. Doufám že je v příběhu zatím všechno jasné a že se vám líbí ^^