[Kagehina] My little demon

14.

,,Tati ? ... Ano jsem to já, kdo jiný by ti asi tak říkal... Nejsem- ts, to je jedno. Potřebuju aby jsi pro mě zajel.... No, to bych ti vysvětlil na místě, pochopíš až uvidíš.... Hm... Jo, pošlu ti adresu... Fajn, jo a ještě jedna věc. Nebude vadit když se u nás staví Hinata ? ... Tak super... Jak říkám, pochopíš, čau." Řekl jsem a následně jsem se s tátou rozloučil. V žádném případě tady ten prcek nebude, to prostě nedovolím. Vešel jsem zpátky do toho "domu" a vešel do jediné obyvatelné místnosti... Tak nějak. Chtěl jsem říct ať si začne balit, ale on spal. Jemně jsem ho pohladil po tváři a tím mu odhnul mokré vlasy. Vypadal roztomile když spal, i když... Poslední dobou mi přijde docela roztomilý i normálně. Pro jistotu jsem ho ještě přikryl a pak jsem začal lítat okolo něj.

Všechny jeho věci které jsem tak nějak našel jsem nacpal do dvou pytlů na odpadky. Zbývala mi zkontrolovat jen poslední skříň, když se ozvalo zatroubení. Vylezl jsem z té hromady sutin a táta, s deštníkem v ruce, si mě zhrozeně prohlédl. ,,Můžeš mi říct co tady děláš ? Tohle je snad ta nejhorší část města plná feťáků a smažek." Řekl s viditelným opovržením a já si povzdechl. ,,Tady žije Hinata. Musíme mu pomoct, je to nebezpečný."

V klidu jsem si spal a nevnímal okolí. Zdálo se mi o chvíli, kdy jsem poprvé poznal Tobia. V tu chvíli byl pro mě jedinou oporou, nechtěl jsem o něj přijít, ale tohle nenáleželo na mě. Cítil jsem teplo na svém těle, ke kterému jsem se přitiskl ještě víc. Vonělo to jako Kageyama.

Vymyslel jsem si nějaký srdceryvný příběh, který mi táta sežral a šel mi pomoct vzít věci. Vzal oba pytle a já vzal do náruče spícího Hinatu, který se ke mě natiskl a ve spánku se pousmál. Byl k sežrání. Odnesl jsem ho do auta, kde jsem ho opatrně položil na zadní sedadla. ,,Ještě něco ?" Zeptal se táta a já chtěl říct že ne, ale vzpomněl jsem si na tu poslední skříňku. ,,Dej mi ještě minutku." Řekl jsem a následně jsem vběhl dovnitř. Ta skříňka byla malá a byla tam jen jedna dvířka. Uvnitř byla malá dřevěná krabička, probleskla mi hlavou vzpomínka na to, že už jsem jí jako dítě někdy viděl. Neměl jsem moc času, takže jsem jí rychle vzal a běžel za tátou do auta. ,,Můžem jet."

⏮ do časů, než byli Kageyama s Hinatou oddělení

Černovlásek postával na domluveném místě a čekal na svého přítele. Ten se také po chvíli objevil s úsměvem na rtech v korunách stromů a slétl na zem. ,,Tobio, promiň že jdu pozdě, ale hledal jsem tohle." Řekl nadšeně zrzavý a ukázal na dřevěnou krabici, která byla ve velikosti šperkovnice. ,,Co to je ? Poklad ?" Zeptal se zaujatě druhý chlapec a se zklamáním zjistil, že je tato krabice prázdná. ,,Ještě ne, ale může být. Napadlo mě dát do toho nějaké naše věci, které nás spojují, víš ? Třeba až budeme jednou starý, tak se na to můžeme podívat." Vysvětlil zrzeček a černovlásek tento nápad velice rád odsouhlasil. Bylo to necelý týden předtím, než ho rodiče nechali odvézt do léčebny.