[Kagehina] My little demon

28.

Ráno mě probrala celkem velká rána do obličeje. Rychle jsem s sebou trhnul a automaticky jsem se posadil. ,,C-Co..." Zamumlal jsem a protřel jsem si oči. Ten, který mě takhle po ránu přetáhnul, byl spící Kageyama. Byl celý zpocený a házel s sebou ze strany na stranu. ,,Tobio ? ... Tobio vstávej..." Řekl jsem a párkrát jsem s ním zavrtěl, on ale se jen přiškrceně nadechl a pootočil hlavou. Mírně jsem se zamračil, jelikož se mi to vůbec nelíbilo. Přiložil jsem mu dlaň na čelo a po chvíli soustředění se mi povedlo dostat se do jeho snu.

Celou noc jsem nevnímal nic, kromě spícího Hinaty vedle mě, ovšem to se pak změnilo. Před očima se mi zjevil Hinata obklopený černým peřím a pobledlou tváří. ,,Hinato ?!" Vyhrkl jsem a rozeběhl jsem se k němu, ale vzdálenost vůbec neubývala. Cítil jsem tlak zvětšující se na mém krku, který mi znemožňoval dýchat. ,,S-Shou-yo..." Vydechl jsem, jenže tlak byl tak obrovský že jsem prostě musel zastavit. Zrzeček se z ničeho nic skácel k zemi a já k němu jen přidušeně natáhl ruku. ,,Heh... Už pro něj nic neuděláš. Tahle měl skončit dřív než se narodil." Ozvalo se za mnou a já se otočil. Poznal jsem ten hlas, byl toho démona co mě věčně "navštěvoval". Nemohl jsem mluvit, stále jsem sotva dýchal. ,,Už pro něj nic neuděláš... Čas vypršel." Zaznělo mi u ucha a mě se do očí vlily slzy. Takhle to nemůže skončit... Měl jsem mu pomoct... ,,Tobio..." Ozvalo se z ničeho nic a já se otočil na Hinatu, který se objevil naproti mě. Nechápavě se na mě koukal, jenže to jsem neřešil. Tlak kolem mého krku ustal, místnost ve které jsem právě byl se vyjasnila a moje noční můra ohledně jeho ztráty se vypařila jak pára nad hrncem.

Jakmile jsem se dostal do jeho snu, viděl jsem to plakat. Vůbec se mi to nelíbilo a taky jsem nechápal proč je vůbec v tomhle stavu. ,,Tobio..." Zamumlal jsem do větru a on se na mě podíval. V očích se mu objevila jistá jiskra a on náhle zcela ožil. Vyškrábal se na nohy a během chvíle byl u mě a svíral mě v náručí. ,,Jsem tak rád že tě vidím..." Hlesl a já se pousmál. ,,Neboj se, vždycky jsem s tebou." Řekl jsem s úsměvem a víc se na něj natiskl. ,,Miluju tě Shouyo... Nikdy tě už nechci ztratit." Řekl tiše a já k němu vzhlédl pohled. Po tvářích mu stékaly slzy a jeho modré oči potemněly. ,, Neztratíš mě... Ať se stane cokoliv, budu tu pro tebe." Řekl jsem s mírným úsměvem a setřel mu slzy. Ať už se mu zdálo cokoliv, asi jsem byl toho snu součástí. Bál se o mě a já o něj, strašně rád bych mu nějak pomohl, ale nešlo to. Věděl jsem stejně jako on, že čas který mi zbývá utíká rychleji než bylo potřeba. Bohužel... Nic jsme s tím nezmohli. On si stále nevzpomněl a já ho nenechám udělat nějakou pitomost.