Odkopnutá a nechtěná,
mrcha s tělem anděla.
Dívka s modrými, něžnými oči,
s dlouhými plavými vlasy.
A tělo bohyně co se v ní skrývá,
a ona žhavě se dívá.
Nikdo nezná její duši,
nikdo neví jak srdce ji buší.
Všichni jenom její tělo mají,
muži její tělo znají.
V erotických snech se promítá,
je to dívka energií nabitá.
Jednou takhle ulicí kráčí,
špatné svědomí ji tlačí.
V tom ukápne jedna slza, druhá, třetí,
náhle makeup dolů letí.
Je zcela obyčejná bez kouzla krásy,
začíná pršet moknou ji vlasy.
Krize se dostavila,
její konání ji mrzí.
Snad někdo by ji mohl mít rád,
ale není to silný předpoklad.
Dozví se o minulosti,
a o té její nepočestnosti.
Kráčí deštěm stále dál,
ví, že by ji nikdo nehledal.
Do myšlenek ponořená,
nad ní obloha rozbouřená.
Neví, co jen dělat má,
nechce navždy dělat to co dělá.
Chce jen krásný život mít,
na lásku narazit.
Jenže pošpiněný život má,
tak je z toho zoufalá.
Neví jestli s čistým štítem půjde žít,
neví, zda ji někdo může pochopit.
Kolem mostu sama kráčí,
její síla snad ji stačí.
Aby mohla na most usednout,
řetízek do ruky popadnout.
Řetízek ji dala máma,
bylo to milá dáma.
Bohužel dívka je sama,
máma už je za horama.
Nikdo není, kdy by ji utěšil,
nikdo není, kdo by ji pohladil.
Sama tady na všechno zbyla,
ani bouře ji neutěšila.
Obloha tmavá, blesky lítají,
velké kapky na dívku padají.
Avšak jí to nevadí,
možná ji nový život navnadí.
Koukne tedy z mostu dolů,
vidí všude velkou vodu.
Přeleze zábradlí a přemýšlí,
srdce se na tisíc kusů roztříští.
Koukne na černou oblohu,
řekne já už nemohu.
V tu chvíli kdy se chystá skočit,
rozhodla obloha zaútočit.
Rozžhavený blesk dolů letí,
rychlím tempem dívku trefí.
Dívka rychle dolů letí,
někdy to nejde bez obětí.
