Připadám si jak v místnosti bez nábytku,
jako slunce co přestalo hřát.
Jako váza, která ztratila kytku,¨
a rty, které nechtějí se smát.
Duše prázdná nikdo nezná ty pocity,
a srdce rozbité na tisíc kousíčků.
Já nevím zda mi věříš aspoň ty,
a já jen píšu básničku.
Zklamaná ze všeho co o mě říkají,
však nikdo neslyší volání o pomoc.
Všichni jsou dokonalí, když pomluvy šeptají,
a já se trápím každou noc.
Nikdo neví jak těžké je tu žít,
však v životě je těžké cokoliv mít.
Já nevím, zda pomůže mi klid,
a snad dozvím se, kam mám jít.
Ty urážky, ty sprosté lži,
nevím jak už jen někomu pravdu říct.
Všichni jsou jak nenasytní lvi,
a já nechávám svý slzy dále týct.
Musím ze sebe černý hábit svléknout,
musím znovu jít a hlavu zvednout.
Vykopnout se ode dna,
však všude je jen tma.
