V osamělém pokoji slzy po tváři mi stékají,
ty jsi daleko nemůžeš mě obejmout.
Temné stíny na mě čekají,
já musím řekou smutku plout.
Ta beznaděj opředená páskou černou,
ten proud ve, kterém neumím plout.
Možná přežívám hodinu beznadějnou,
já dál nechci se hnout.
Utopená v beznaději hledám něco k chycení,
ke břehu už nedopluji čeká mě tu zničení.
Ty naposled bys moje rty chtěl líbat,
a já utopená v slzách sbohem ti musím dát.
Ty nemůžeš se na to dívat,
já vím, že mě máš moc rád.
A venku je tma a déšť na okno dopadá,
já snažím se schovat ty slzy.
Avšak svět se rozpadá,
ach kéž někoho to mrzí.
Unavená, bez energie a ztracená panenka v poli,
občas připadá si zmatená života se bojí.
