Ztracená v životě se zdám,
tak prosím přeber si to sám.
Na lavičce v parku sedím,
někam do blba hledím.
Myšlenkami úplně někde jinde jsem,
a v mlze slyším tvůj hlas za lesem.
V duši moji zbyla jen zlost a chlad,
doufám, že vyprchá to jednou snad.
Ublížil jsi mi fakt hodně,
tohle, ale není pro mě.
Když ve tvých očích zrcadlil se strach,
srdce mi bilo na poplach.
Když ses se mnou rozešel,
tak teď tvůj čas nadešel.
Řekl jsi mi, že mezi námi konec je,
ale moje srdce pochybuje.
A teď tu sedím,
co dělat nevím.
Kolem mě už je mlha, tma,
a takhle to dopadá.
Už nemám pro co žít,
když tebe už nemůžu mít.
Tak osamělým parkem kráčím,
s váhou smutku, sotva mu stačím.
Teď stojím u stromu, přemýšlím co dál,
udělat nějakou pohromu,
to by sis přál?
Když staré lano vidím,
nápad se zrodí hravě,
lano si uvážu na smyčku právě.
Smyčku si kolem krku dám,
dál už tu být nehodlám.
Aspoň uvidí co mi způsobil,
a jaký hajzl to byl.
Najednou loučím se, živote sbohem,
a v hlavě slyším jen honem.
Tak zavírám oči a skáču dolů,
bílé světlo kolem, už nevrátím se domů.
Otvírám oči a vidím krásného anděla,
kterému zračí se v očích důvěra.
Kde jsem v nebi já fakt nevím,
kolem sebe hvězdy vidím.
Ty oči povědomé my jsou,
vidím v nich lásku bývalou.
Ale je v nich ještě strach, láska a zlost,
už mám těch snů dost.
Najednou vidím také doktory,
a nějaké divné bílé prostory.
No jasně v nemocnici jsem,takže žiju přece jen.
Ty oči patří mému bývalému klukovi,
a odpustím mu asi cokoli.
Oči jsem otevřela,
on ke mě běží,
na jeho tváři vidím úlevu a že mi věří.
Já nevím co dělat mám,
proto mu pusu dám.
Nemůžu mu odpustit všechny jeho činy,
je to jeho chyba on je viný.
