Stojím nad propastí,
tomu se říká krize.
Nevím co jen dál,
mám špatné vize.
Stojím tam a kamínky padají,
je to jak zprávy z televize.
A ptáci smutně šeptají,
proč jen připadám si cize?
Mám skočit a nebo dále žít,
chci deprese nebo klid?
Chci být volná a letět jako pták,
nebo přivázaná ve sluji jako drak.
Nešťastná a muži pronásledována,
chci být zase veselá a ne šikanovaná.
Tak pomůžete kamínky zničit úděl žít,
tak roztáhnu křídla jako pták třeba bude klid.
A potom můžu konečně snít,
a život nechám jít.
Zamávám rukama skončí to jen,
jednou pro vždy tento den.
A kolik lidí by nad mým hrobem stálo,
to já nevím, ale myslím, že málo.
Komu bych chyběla, kdo by mi růži dal,
ach bože nevím co jen dál.
A tak rozběhnu se a zavřu oči,
svět proběhne kolem mě, všechno se točí.
Letím jen pár sekund dolů,
tohle je ta cesta domů.
Druhý den noviny titulek hlásají,
dívka skočila z mostu, lidi nechápají.
Byla to šťastná dívka, její známí tvrdí,
však někteří to nepotvrdí.
Šťastná právě nebyla,
to deprese ji skolila.
Stres, šílení lidi v práci, a chlapi, kteří ji chtějí,
už to ta holka nezvládla, nechtěla žít bez nadějí.
A tak sebevražda zvítězila,
lebku si při pádu rozrazila.
Smrt už zase zvítězila,
dívka ta to nepřežila.
bCǫ
