Život někdy není fér,
kdo udává mu tento směr.
Kdo udává cestu tvou,
já vím že chci za tebou.
Trápíme se oba stejně,
tak to navždy prostě nejde.
Život není občas fér,
musíme mu určit směr.
Přijď mi prosím utřít slzy,
slib, že vrátíš se mi brzy.
Slib, že v pořádku to bude,
láska není tady všude.
Láska je vždy jenom jediná,
špatně to vždycky začíná.
Napřed je to všechno krásné,
potom jednou všechno zhasne
Jak plameny svíčky
lásky také zhasínají.
Však jen slzy za víčky,
jen ty pravdu znají.
Smutek, láska, trápení,
proč jen se nic nezmění.
Chlapi myšlenky mají odvážné,
ženy zase lehkovážné.
Takové to vždycky bývá,
když ve vztahu mizí síla.
Ani nevím o čem tahle báseň je,
jen posílám myšlenky do boje.
O tom jak smutná býváš,
když se na fotky jenom díváš.
Říkáš si kam jen život utíká,
kde jsou časy, když jsem byla holka divoká.
Jaká je tedy budoucnost lásky,
jak nemít z toho navíc vrásky?
Co dělat, když láska tolik bolí,
nejde se spolehnout na okolí.
Co dělat, když jsem tak moc sama,
co dělat, když nevíš co bude s náma?
Co, když nevíš kde máš vlastně být,
co když zatím ještě nechceš klid?
