Stojím na rozcestí tisíce cest,
vím, že znám tisíce měst.
Tisíce hvězd nad hlavou,
proč jen mám krev toulavou?
Proč nevím, kterou cestou jít,
kam cesty vedou, kde jen chci žít?
Zůstat stát a nebo odejít,
kdo jen může vědět kam jít?
Proč chci zůstat a zároveň utíkat,
kdo jen má mě doopravdy rád?
Proč tisíce věcí na místě mě drží,
proč přežívám stěží?
A čas utíká rychle a hodiny odbíjí,
však i s časem každá láska pomíjí.
Láska nevydrží je to strašný cit,
láska je něco co už nechci mít.
Jen utrpení žádné světlé chvíle,
svět na konci světa nenese nic milé.
Tak řeknu sbohem jako vždy,
ty nastoupíš do vlaku a bude to navždy.
A já zase sama na tom konci světa,
řeknu jen: „Buď šťastný" to bude jediná věta.
A já zase přežiju jako vždy,
ze dne na den přestanu myslet na vraždy.
A pak budu stát na rozcestí zase sama,
to ty už budeš dávno někde za horama.
A já si nějakou cestu vyberu,
půjdu někam k severu.
Půjdu cestou dálek tak to má být,
půjdu cestu dalekou a budu muset přežít.
Objevit nové dobrodružství, tajemství světa,
však, kdo jen ví, jaká bude má poslední věta.
