Venku už slunce šlo dávno spát,
vidím jenom třpytivý sníh.
Občas bych se chtěla víc smát,
dav kolem mě už taky ztich.
Občas světlo pouličních lamp,
které náhle prozáří stíny.
Jak v létě opuštěný tramp,
připadá si něčím jiný.
Vláček tiše po kolejích poskakuje,
černá tma mu nevadí.
Jedna dívka si píseň tiše pobrukuje,
kdo ji asi pohladí?
V tom hraje ta píseň,
která vrací slzy do očí.
Ona cítí jen tu tíseň,
svět se divně točí.
Proč srdce její je stále zmatené,
chce probudit svůj smích.
Kdy konečně zapomene
nemůže chtít dělat další hřích.
Však co poručit srdci,
láska je silnější než smrt.
Dostala životní lekci,
je to jedna velká smršť.
Ty slzy dívka rychle zahání,
však smích stále nepřichází.
Hrůzu jí její okolí nahání,
už nechce procházet jen nesnází.
Chce ho milovat jako dřív směla,
chce se ho strašně moc dotýkat.
Ani na jedinou chvíli nezapomněla,
však ví čím se musí potýkat.
Zná jeho povahu ví, kdo je,
nezměnil se ani se nezmění.
Ale její srdce ji utěšuje,
avšak v lepším domnění.
Běž za ním i vítr si zpívá,
bojuj děvče za lásku.
Z venku se na ni kos dívá,
všechno máš jen na vlásku.
Však nemůže za ním jít,
je v jiném vztahu.
Nesmí rušit zaběhnutý klid.
přináší to jen obavu.
Další píseň svižněji hraje,
zpívá se, že jsi loser jako já.
Však nápad v její hlavě zraje.
připadá si strašně zlá.
Však tyto myšlenky,
utíkají dál s mizejícím vlakem.
Objeví se jako sněženky.
připadá si pod strašným tlakem.
