Lásko moje jediná, nechynoucí, ztracená,
tyhle verše chce ti psát, někdo, kdo má tě tolik rád.
Myslím, že jsem jediná, kdo tě tak moc zná,
možná měls mě někdy rád, v budoucnu budem spolu snad.
Ta vůně vanilky, co z důvodu neznámého mi tě připomíná,
ty staré praskliny ve dřevě co sledovali jsme spolu.
Ta píseň z kostela co jsi mi ji hrával na tu se nezapomíná,
ty dny, kdy tulili jsme se spolu a já nechtěla domů.
Každý skutek však po zásluze potrestán bývá,
jsem obyčejná holka co na tebe se dívá.
I když tě nevidím, vidím stále tvou tvář,
ten úsměv, modré oči a hnědé vlasy, když se na mě podíváš.
Cítím to světlo, touhu a lásku,
vím, že budeš se mnou a navždy mě ochráníš.
Já cítím a vím, že to taky víš,
škoda jen, že nemůžeme být si blíž.
