Wingless// FF Harry Styles CZ

II. Střípky za život

Sunset Hills bylo malé městečko na severozápadu Anglie. Celkem asi pět tisíc obyvatel, dvě střední školy a příšerné silnice. Ty byly jedním z důvodů, proč jsem nesnášela cesty do školy. Rozkodrcaný autobus, jehož řidič vypadal, že co nevidět usne, se s hlasitým funěním štrachal do kopce a natřásal tak všemi cestujícími uvnitř. Já vždy sedávala v zadní části, kde jsem byla více méně ukryta před nepočetnou posádkou onoho chatrného vozidla a mohla si v klidu vysedávat se sluchátky v uších. I přesto, že autem bych z domova byla ve škole za dvacet minut, autobus se jich tam kodrcal skoro padesát.

Naštěstí jsem jich sama absolvovala jen něco kolem deseti, pak přistoupil můj nejlepší a vlastně skoro jediný kamarád Vincent a trpěl tu příšernou cestu se mnou.

Tentokrát jsem seděla vzadu, jako obvykle, ale sluchátka neměla, protože jsem je nemohla najít a nehodlala jsem riskovat, že mi autobus, který jede jednou za hodinu, ujede. V tichosti, kterou přerušovaly jen děsivé zvuky rozkodrcaného vozidla, jsem koukala z okna snažila se ignorovat starší paní naproti mě, která si nevraživým pohledem měřila mé zablácené tenisky.

Vozidlo se zastavilo na zastávce, kde stála jen vysoká postava s kapucí přes hlavu a batohem v jedné ruce. Dveře se líně otevřely a postava rychle vskočila dovnitř, aby unikla drobnému studenému mrholení. Jakmile se na mě postava zadívala zelenýma očima, položila jsem si batoh na klín, abych Vincentovi uvolnila místo a čekala, až si ke mě přisedne.

,,To je počasí, že by ani psa nevyhnal," postěžoval si a hodil batoh na podlahu autobusu.

,,Tak očividně jsi ještě níž než pes," podotkla jsem uštěpačně a stáhla mu kapuci z hlavy, abych mu viděla do obličeje. Zamračil se na mě, ale nijak neprotestoval a hodil bezdrátová sluchátka nedbale do batohu. Bezdrátová sluchátka, luxus, jaký já jsem si nemohla dovolit a on si ho nevážil.

,,Máma se ptá, jestli k nám nechceš o víkendu přijít, prej si u nás už dlouho nebyla," vypadlo z něj a já povytáhla obočí.

,,Myslela jsem, že mě nemá zrovna ráda," zapochybovala jsem.

,,Ale má, jen... to neumí dát najevo, ona je takhle chladná ke všem" pokrčil rameny a já povytáhla koutky úst v poloúsměvu.

,,Jo přijdu ráda, teta mi to určitě ráda povolí," ujistila jsem ho a najednou měla o dost lepší náladu.

,,Ještě pořád má pocit, že potřebuješ víc sociálního kontaktu?" zasmál se a já se na něj kysele zašklebila.

,,Jo, nedá mi s tím pokoj a furt by mě cpala k někomu domů," protočila jsem očima.

,,Nedivím se jí, je smutný, že tvůj jedinej kámoš jsem já," pošťouchl mě. Vyplázla jsem na něj jazyk a přátelsky ho nakopla do hubeného lýtka.

///

Vystoupila jsem z autobusu s Vincentem v závěsu a poslouchala jeho opěvování nějakého alba, které v záchvatu nespavosti asi ve čtyři ráno objevil a od té doby ho nemůže dostat z hlavy.

 Školní dvůr byla rozsáhlá plocha zahrnující i běžecký ovál a fotbalové hřiště. Před začátkem vyučování se na něm shromažďovaly hloučky studentů pobírající všechno možné, nejčastěji pak nejnovější drby, které jsem já osobně ze srdce nenáviděla. Dost mi totiž zavařily a kvůli nim jsem přišla o nemalé množství kamarádů.

,,Hej, Destiny!" křikl na mě vysoký dívčí hlas a já se s napůl otráveným a napůl vražedným výrazem otočila.

,,Co chceš, Dory?" založila jsem si ruce na prsou. Vincent se jako věrný kamarád postavil za mě a o dobrou hlavu mě převyšoval.