Wingless// FF Harry Styles CZ

XXV. Přátelé až za hrob

Vincent

Zvedla se a odešla středem, jenže se neproměnila na hlavní hrdinku romantického filmu, která se zrovna pohádala se svým přítelem a nasupeně dramaticky bouchla dveřmi, aniž by se jí za kliku zaháklo oblečení. Pořád a stále se jednalo o mou nejlepší kamarádku Destiny s žalostnou rovnováhou a talentem na průšvihy.

Jakmile opustila rovnou plochu plácku, na kterém dříve stával hrad nebo zámek, zvrtla se jí noha a ona se nepěkně praštila do hlavy.

Okamžitě jsem se vymrštil na nohy a spěchal k ní. Na čele měla drobnou, ale poměrně slušně krvácející ranku a zcela očividně byla v bezvědomí.

,,No tak, Destiny," zamumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem jí třásl ramenem v očividně a zjevně marné snaze ji probudit. ,,Promiň, hlavně se prober," cedil jsem skrz zuby a snažil se nerozbrečet. Mělce dýchala, ale ta rána vypadala hluboká a docela hodně krvácela. Modlil jsem se, aby byla jen v bezvědomí a hlavně aby se její hruď nepřestala nadzvedávat.

,,Destiny, prober se!" zaječel jsem na ni v mlžném oparu hrůzy a děsu z toho, že by mohla přijít o život. ,,No tak dělej, otevři ty oči, ty tvrdohlavá holko," žadonil jsem už se slzami v očích.

Vůbec jsem nevěděl, co dělat. První pomoc jsem se neodvážil ani zkoušet, při svém štěstí a znalostech o medicíně na úrovni malého dítěte bych to akorát ještě zhoršil, ale nemohl jsem ji tam jen tak nechat ležet, aniž bych se o něco alespoň pokusil.

,,Do háje!" zaklel jsem a abych si na něčem alespoň trochu vybil vztek, hodil jsem velikým kamenem, který jsem sebral vedle Destininy hlavy, daleko od místa, kde jsme se oba momentálně nacházeli. Moc to nepomohlo.

Sáhl jsem do kapsy pro mobil a přemýšlel, komu zavolat. Olivia nepřipadala v úvahu, ta by sem akorát vystrašeně přilítla, seřvala mě, že jsem na Destiny nedával dostatečný pozor a ona by měla problém. Máma byla v práci a dřív, než bych j vůbec stačil říct, co se děje, vyslechl bych si, jak jsem sobecký, že ji ruším při práci. Táta byl mimo město a než by se sem dostal, už dávno by se po nás sháněli. Zbývala už jen moje sestra.

To poslední, co se mi v tu chvíli chtělo, bylo volat mojí perfekcionistické upjaté sestře, od které jsem mohl očekávat kázání, kterak jsem nezodpovědný. Zase u ní ale byla jistota, že bude diskrétní a pomůže nám přijít na nějakou věrohodnou výmluvu, proč je na tom Destiny takhle. 

Sice jsme neměli výslovně zakázáno jezdit ke zřícenině, ale ani mojí mámě, ani Olivii se to příliš nelíbilo. Dříve tu totiž pod záštitou sutin nocovali nejrůznější individua, která zde kula pikle a před desítkami let zde došlo i k několika vraždám.

Při dalším pohledu na bezvýraznou tvář mé nejlepší kamarádky zbavené veškerých emocí a známek života jsem si uvědomil, že jsem ochotný snést klidně i sto máminých zklamaných a nasupených pohledů, stovky sestřiných vyčítavých poznámek a tisíce Oliviiných nadávek, za to, aby byla Destiny v pohodě to stálo. 

Vytočil jsem tedy sestřino číslo a s pokoru v hlase i mě jasně patrnou jí vše vypověděl a požádal jí, aby přijela. Kupodivu mi k tomu nic neřekla, jen slíbila, že tu do dvaceti minut bude a s rychlým rozloučením zavěsila.

Odhodil jsem mobil na hromadu jehličí vedle mých nohou a znovu se sklonil k Destiny, abych zkontroloval, že dýchá.

,,Ehm, Vincente?" ozval se slabý hlas, který zněl, jako kdyby jeho majitel zrovna procitl ze stoletého spánku. Okamžitě jsem se narovnal a s úlevným úsměvem se k ní vrhl, abych ji objal.