Wingless// FF Harry Styles CZ

VII. Verše

Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech, výdech. To bude dobrý...

Nebylo. Myšlenky mi vířily hlavou jako splašené, dech se mi zadrhával v hrdle a hlava se mi motala. Informace, které jsem se právě dozvěděla, mě rozhodily více, než bych chtěla.

Nádech výdech.

Takže to, co mě pronásleduje, je doopravdy duch...

Promnula jsem si oči, párkrát zamrkala a rozhlédla se po ztemnělé místnosti. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku, ale nepřirozený chlad a pocit, že nejsem sama, jasně naznačovaly, že není.

Domem vládlo hrobové ticho, za okny byla čím dál tím větší tma a já se vteřinu od vteřiny bála víc. Harry Styles Hildě sice fyzicky neublížil, ale co když osoba, jež pronásleduje mě, je někdo jiný a má dočista odlišné úmysly?

,,Halo?" špitla jsem tiše a obezřetně se rozhlížela po pokoji. ,,Halo?" zkusila jsem to znovu a zimomřivě jsem si promnula ramena. ,,Ehm, jste tu někdo?" pokračovala jsem tlumeně, ale pokoj se dál topil v tichu. Třeba je nedoslýchavý... napadla mé naprostá hovadina, ale ve chvíli, kdy mi srdce bilo tak hlasitě, že to musel slyšet i Ritchie ve svém pokoji, jsem sama sobě byla ochotna prominout i ty nejdivočejší fantazie.

,,Destiny?" ozvalo se najednou tenkým hláskem a já vyděšeně zaječela. Ritchie se mého křiku lekl a vřískl taky. Po několika sekundách jsem se uklidnila, vydýchávala se z toho šoku a s rukou na hrdle k němu došla.

,,Promiň, Ritchie, strašně jsem se lekla," omlouvala jsem se ubohému vystrašenému klučinovi, který si mě měřil zkoumavým pohledem.

,,Nemůžu usnout," svěřil se mi a protřel si modrá očka.

,,Chceš čaj?" navrhla jsem jedinou věc, která mu dle mého názoru mohla pomoci s jeho problémem.

,,Ne," zavrtěl hlavou. ,,Nelehla by sis ke mě do postele?" vylezlo z něj vzápětí a já se shovívavě usmála.

,,Tak pojď," položila jsem mu ruku na záda a vedla ho k jeho dveřím. Otevřel si, skočil do postele a posunul se ke straně, aby mi udělal místo. Zalezla jsem si pod jeho peřinu se Spider-manem a položila si hlavu na polštář.

Netrvalo dlouho a oba jsme hluboce a pravidelně oddechovali.

///

,,Vrátila bych se na hotel, převlíkla se a pak zašla na večeři, co ty na to?" navrhla mi teta a vesele se na mě zubila uprostřed stále ještě zeleného parku, kam jsme si sedly s teplou kávu.

Velkoměsto pro nás bylo něčím vzácným  ale při pohledu na hektické ulice, uspěchané lidi a nepřeberné množství zdrojů hluku jsem si říkala, že malé a zapadlé, ale klidné Sunset Hills je ideálním místem pro život.

,,Jo, tak jo," odsouhlasila jsem a ucucla z kelímku horkého cappuccina.

,,To nadšení z tebe jen čiší," šťouchla mé do ramene s úsměvem a já se na ni zazubila. Teta Liv čišela elánem a energií, doslova jiskřila temperamentem, někdy tak moc, až jsem se bála, že nějaká ta jiskřička přeskočí na záclony a my obě v našem malinkém domečku uhoříme. Byla jako moje mama, starala se o mé od tří let a nikdy mi nedávala najevo, že by mé brala jen jako neteř. Z jedné její konverzace se svou kamarádkou jsem vyvodila, že ona sama děti mít nemůže, což mi na jednu stranu bylo líto, ale na tu druhou jsem za to sobecky byla tak trochu ráda, protože tp znamenalo, že bude mít jen mé.

,,Mám tě ráda," objala jsem ji spontánně a zabořila jí hlavu do ramene.

,,To já tebe taky, Destiny," dala mi pusu do vlasů. ,,Tak a teď už pojď, mrzne mi zadek," popohnala mě se smíchem a vytáhla mě na nohy. Byla skoro jako moje nejlepší kamarádka, kterou jsem neměla. Ano, měla jsem Vincenta, ale klukovi se zkrátka nemůžete svěřovat s tím, jak vás trápí vaše žalostně a nenapravitelně rovné vlasy, protože  by se vám akorát tak vysmál a ve Vincetově případě si prohrábl své husté, kudrnaté a aby to ještě okořenil, zamrkal by na mě svými hustými řasami, o kterých jsem si mohla nechat jen zdát.