Wingless// FF Harry Styles CZ

XIX. Oživlí démoni

Harry

Život po smrti je neskutečně nudný, pokud nemáte něčí společnost. Proto se mi nemůže nikdo divit, že jsem se po několika dnech začal k smrti nudit a prostě se rozhodl za Destiny podívat. Počkal jsem do odpoledne, abych se nedej bože neobjevil uprostřed vyučování a chudinku nevyděsil k smrti. Nebyl jsem si jistý, co je za den, když se zdržujete po celou dobu jen v lese a navíc nejste ani hmotní, velmi rychle ztratíte pojem o čase.

Když slunce vystoupalo a přehouplo se přes obzor, prostě jsem myslí vyhledal Destiny a bez sebemenšího problému se přenesl na místo, kde se v tu chvíli nacházela ona.

Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem se ocitl ve svém starém domě... Všechny ty zdi, nábytek, obrazy a fotografie na stěnách, vůně... skoro nic se od mého odchodu nezměnilo. Kromě atmosféry. Už jsem tu necítil takové napětí a strach, které tu panovalo za mého a otcova života. 

Ve vzduchu se nevznášel příslib trestu, pokárání a ani bolesti, jak psychické, tak fyzické. Teď to byl opravdový domov. Bez toho tyrana, který mohl za všechny strasti v mém životě a za mou temnou minulost.

A pak se mi zastavilo srdce. V chodbě stála Destiny, tváře trochu červené od venkovního chladu, vlasy mírně rozfoukané větrem a zvídavé různobarevné oči zkoumavě upřené na mou matku. Máma se za tu dobu hodně změnila, na obličeji se jí rýsovaly vrásky způsobené starostmi a stresem, z očí jasně čišela únava, smutek a vyčerpání. Zabolelo mě z toho pohledu u srdce.

Máma byla už odmalička mojí ochránkyní, někým, kdo mi nabídl teplou náruč vždy, když mi otec něco provedl, ať už mi ublížil psychicky, nebo jsem schytal nějakou ránu. To ona tady pro mě vždycky byla oporou a já se k ní v dospívání nechoval zrovna ukázkově...

Zamrzelo mě, co všechno jsem jí řekl, jaká ošklivá slova ode mě musela slyšet... a to vše jen proto, že jsem byl zlomený a ustrašený malý kluk a kvůli vlastnímu neštěstí kopal kolem sebe.

,,Harry?" ozval se mámin ustaraný hlas za dveřmi mého pokoje. Jako vždy v něm byl nehorázný nepořádek, všude po podlaze se válelo oblečení, papíry, knihy a cédečka. Žaluzie jsem měl zatažené, takže v místnosti panovalo přítmí. Krčil jsem se v koutě na posteli a zuřivě zabodával pohled do zdi. Visela na ní rodinná fotka, kde máma kolem ramen objímala mě a Gemmu a otec jí zezadu dával pusu do vlasů.

Taková šaráda... tohle on nikdy nedělal. Nebo alespoň co si pamatuju. Vždycky na mámu akorát křičel, ale alespoň jí nikdy neublížil fyzicky. Tak trestal jen mě. Při té myšlence jsem rukou bezděčně zabloudil pod tričko, kde se mi na zádech rýsoval jeden dlouhý, tenký a už téměř vybledlý šrám. Památka na otcův hněv...

,,Harry, broučku..." pokračovala máma, teď už trochu zoufale. Pořád jsem zatvrzele seděl na místě a hypnotizoval otcovu tvář tak nenávistně, až jsem se divil, že jsem tím onu fotografii nezapálil. ,,Jsi v pořádku?" nakoukla dovnitř.

Zamračený pohled jsem přemístil na její tvář a zatnul pěsti. Ona za nic nemohla, jen prostě nebyla dostatečně silná na to, aby se otci postavila.

,,Už jsem dost starej na to, abys mi říkala broučku," vyčetl jsem jí agresivněji, než jsem původně chtěl. ,,Jdi pryč, matko, nechci nikoho vidět," v podstatě jsem jí vyhodil z pokoje a když jsem spatřil její ublížený výraz, se kterým dveře opět zavírala, bodl mě osten lítosti a na chvíli jsem měl chuť na ni zavolat a pozvat ji dál. Ale to jsem neudělal, na to jsem byl moc hrdý a hlavně moc zlomený. Měl jsem vztek na celý svět, dokonce i na člověka, díky kterému vlastně na tom světě jsem...