Wingless// FF Harry Styles CZ

IX. Společník

Od chvíle, kdy mě Harry zachránil v temné Londýnské uličce se můj živost dost změnil. Nebývala jsem už tolik osamělá, protože jsem měla stálého společníka, který byl se mnou skoro každou sekundu mého života a i když občas míval pochmurné nálady a ne vždy se tvářil zrovna přívětivě, po většinu času se se mnou rád bavil a sršel vtipem. 

Po celý týden, tedy od pondělí do pátku mě doprovázel na každém kroku. Ve škole, v autobuse... Když zrovna neupadal do svých pochmurných nálad, měl neustálou potřebu mi něco sdělovat, komentovat okolí a trousit neslušné poznámky prakticky o komkoliv, koho jsme míjeli. Sice jsem mu několikrát zopakovala, aby na mě nemluvil když jsem mezi lidmi, protože když se začnu z ničeho nic smát, působí to, jako kdybych se zbláznila, ale on má upozornění absolutně nebral v potaz a dál si dělal co chtěl.

Ve středu jsem veškerou snahu ho trochu umravnit vzdala a prostě jen se zatnutými zuby, abych nevyprskla smíchy, trpěla jeho narážky.

Vincent si všiml rapidní změny v mém chování, protože člověk, který se mnou tráví tolik času jako on a zná mě tak dobře jako on, by si nemohl nevšimnout toho, jak jsem byla od minulé středy zamlklá a nervózní. Od pondělí však mohl pozorovat jedině entuziasmus z mé osoby doslova čišící a neustálou potřebu se něčemu přihlouple hihňat. Nijak to však nekomentoval a jednoduše respektoval, že mám možná až přehnaně dobrou náladu.

,,Hele, mrzí mě, že jsem u tebe nemohla o víkendu přespat, ale tenhle už volno mám," navrhla jsem svému nejlepšímu příteli ve čtvrtek s širokým úsměvem, zatímco jsme oba vystávali ve frontě na ne zrovna vábně vonící oběd. Naneštěstí Vincent omluvně zkřivil obličej a trochu se ošil. 

,,Promiň, já... nemůžu. Vím, že máš narozky, ale... nehodí se mi to," viděla jsem, jak mu je nepříjemné mi to oznamovat. Sice mi to bylo doopravdy hodně líto, protože jsem se těšila, že bych s ním oslavila narozeniny, ale nechtěla jsem ho uvádět do ještě větších rozpaků a tak jsem jen mávla rukou a shovívavě se usmála.

,,To nevadí," ujistila jsem ho a pohladila ho po ruce.

,,Neumíš lhát," sykl Harry, který stál ani ne půl metru ode mě a já na něj v nestřežené chvíli vyplázla jazyk.

,,Vážně mě to mrzí, Tiny," omlouval se dál Vincent.

,,Vážně to nevadí," objala jsem ho kolem pasu a on mě k sobě přitiskl.

,,Jsi si jistá, že jste jen kámoši?" šklebil se na mě Harry a já měla sto chutí ukázat mu vztyčený prostředníček. Štvalo mě, že mu na to nemůžu nic odseknout, protože by mě okolí slyšelo a bylo by opravdu podivuhodné, kdybych mluvila na vzduch. A v tu chvíli mi to došlo...

Tehdy v té temné uličce, jak to, že ho Barney s Tobiasem viděli, když je teď pro všechny neviditelný. Nad tím zjištěním jsem zalapala po dechu.

,,Je ti dobře?" strachoval se Vincent.

,,Jo... jo, je mi- je mi fajn, jen..." vyběhla jsem z fronty a zamířila na nedaleké záchody. Netušila, jsem, jestli mě Harry bude následovat, ale předpokládala jsem že ano.

Zabouchla jsem dveře, opřela se o umyvadlo a čekala. Po několika sekundách dveřmi prošla vysoká urostlá postava a s poněkud starostlivým výrazem se na mě zadívala.

,,Jsi v pohodě?" povytáhl obočí a prohlížel si mě, jako kdyby na mě hledal známky nějaké nemoci.

,,Jsem," pokývala jsem hlavou. ,,Jak to, že tě tehdy ti chlapi viděli a teď jsi pro všechny neviditelný?" vypálila jsem vzápětí a Harry vypadal zaskočeně.