Wingless// FF Harry Styles CZ

XXVIII. Princ na modrém kole

Hypnotizovala jsem pohledem každou fotografii a vrývala si do paměti přesnou podobu mých rodičů. Samozřejmě, že jsem jejich fotografie už dříve viděla, ale nikdy jsem neměla možnost si je prohlížet takovou dobu a do nejmenších podrobností.

Zjistila jsem, že máma měla stejný tvar očí jako já a podobně zakřivená ústa, trochu jsem zalitovala, že kudrnaté vlasy mi nepředala a já tak skončila se stejně rovnými, jakými se na fotografiích pyšnil táta. Kromě toho jsme si byly podobné také tvarem obličeje a co jsem tak vypozorovala, trochu snad i držením těla. Naopak po tátovi jsem zdědila nos se špičkou mírně nahoru a lehce odstáté uši.

Prohlížení si obrázků pořízených v důležité okamžiky jejich životů ve mě vzbuzovaly smutek a celé to prohlížení se neobešlo bez slzavého údolí a proklínání osudu, že jsem je nemohla poznat.

Na všech těch fotografiích se usmívali tak mile a upřímně, až nebylo pochyb, že to byli dobrosrdeční a obětaví lidé. Houfy přátel kolem na většině fotkách tomu akorát nasvědčovaly.

Harry seděl na pohovce a mlčky mě pozoroval. Zjevně usoudil, že na tohle potřebuji soukromí a musím se s tím vypořádat sama, za což jsem mu byla vděčná, protože jsem na to opravdu chtěla mít maximální klid. 

Byla bych prohlížením fotek strávila celé odpoledne, ovšem celým domem se rozezvučel nepříjemný jekot domovního zvonku, který v tuhle chvíli posloužil jako návrat do reality. S povzdechem jsem fotoalbum zaklapla, což mělo za následek rozvíření nemalého množství prachu a s vynaložením sil, za které by se nemusela stydět kdejaká osmdesátnice, jsem se zvedla z tureckého sedu na nohy. Kotníkem mi okamžitě projela řezavá bolest, kterou jsem se však od rána naučila alespoň mírně ignorovat.

Kulhavým krokem jsem se dopajdala až dolů ke vchodovým dveřím a s obličejem zkrouceným v bolestné grimase jsem otevřela dveře. 

Před domem stál Niall s blonďatými vlasy rozcuchanými do všech možných i nemožných směrů, na tváři se mu usídlil nervózní pohled. Na jednom rameni mu visel batoh, který napovídal, že jde rovnou ze školy. O zdi domu o metr dál bylo opřené oprýskané modré kolo, které jsem často vídala řetězem přivázané k lampě před školou. Alespoň jsem konečně věděla, komu patří.

,,Já přišel-"

,,Jo, já vím," nenechala jsem ho ani domluvit a pokynula mu, aby vešel dovnitř. S očima sklopenýma k zemi mě poslechl a hned za dveřmi se zul. Vládlo mezi námi trapné ticho zapříčiněné tím, že jsme se skoro neznali a tudíž neměli ani ponětí, jak mezi sebou zavést nezávaznou a nenucenou konverzaci, která by vyplnila to téměř hmatatelné napětí. 

,,Tak ehm... dáš si něco k pití?" nadhodila jsem, když se usadil k jídelnímu stolu a vytáhl z batohu sešity a papíry.

,,Jo, díky," pokývl hlavou a rozhlížel se po naší kuchyni. V ten okamžik jsem se neskutečně zastyděla za naše nesourodé židle, vybledlé oranžové záclony a zastaralé skříňky. Niall nicméně nevypadal nijak pohoršeně, takže jsem se myšlenky tohoto typu pokusila zapudit a načepovala mu sklenici studené vody.

Mezitím, co mi Niall ukazoval věci, se kterými ode mě chtěl pomoci, do kuchyně líně nakráčel Harry a jako pán domu se usadil na odsunutou židli v čele stolu. Snažila jsem se ho ignorovat, ale stejně jsem se neubránila kradmému pohledu na jeho znuděný a pohledný obličej.

Rychle jsem se odvrátila a promnula si bezpochyby zarudlé a trochu oteklé oči od pláče.

,,Destiny, tys brečela?" ozval se najednou Niall uprostřed výčtu věcí, které mu nejdou.