Wingless// FF Harry Styles CZ

XXI. Odpuštění

,,Mám to teda chápat tak, že ty ses do mě..." nechápala jsem vůbec nic a třeštila různobarevné oči na Dory.

,,Mhmm," pokývala a do očí se mi raději nepodívala. ,,Ale už je to pryč, neboj," ujišťovala mě horlivě a začala si okusovat nehty.

,,Takže... ty všechny hnusný věci, cos mi navykládala... to proto, aby se na tebe nezlobil táta?" podivovala jsem se. Něco ve mě se pohnulo. Dory ke mě necítila opravdovou zášť ani nenávist, musela to udělat, aby byla doma v bezpečí. 

Nezmohla se na slovo, jen přikývla. Harry měl oči na vrch hlavy a pohledem putoval ze mě na Dory, jako kdyby sledoval let míčku na tenisovém zápase.

,,Ale... proč jsi mi to neřekla? Mohly jsme zůstat kamarádkami a tvůj táta by o tom nemusel vědět," její počínání mi stále nedávalo tak úplně smysl.

,,Já... nevím Destiny. Neumíš si představit, jak těžký to je!" rozhodila rukama a očima zabloudila k šedému nebi. ,,Život je nefér," postěžovala si a já jí v duchu dala za pravdu. Je, ke mě, k ní, k Harrymu...

,,Víš... mohlas aspoň něco naznačit, dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, co tak hroznýho jsem ti mohla udělat, že mě tak nenávidíš a... hnusný věci jsi mi říkala i dlouhou dobu po tom..." poslední větu jsem spíš zašeptala. Pořád jsem byla ublížená veškerými jejími slovy. Některá jsem si pamatovala do dnes.

,,Nudnější kamarádku jsem jaktěživa neměla!"

,,Jsi ufňukaná a ubohá, nechápu, jak jsme se vůbec kdy mohly bavit!"

,,Myslíš si, kdo ví co nejsi a přitom jediný, co doopravdy umíš, je prudit lidi a otravovat jim život,"

,,Promiň," zašeptala sotva slyšitelně. ,,Nechtěla jsem ti ublížit," ujišťovala mě a upírala na mě hnědé oči s nadějí v nich vepsanou.

,,Ale ublížila," pokrčila jsem rameny. Osten bolesti v mém hlase musela postřehnout, protože se provinile nahrbila.

,,Odpustíš mi někdy?" její hlas už nezněl ufňukaně a vystrašeně, ale jako bychom mluvili o počasí. Obsah těch slov mě však překvapil víc, než její doznání o důvodu konce našeho přátelství.

,,Já nevím... možná," pokrčila jsem rameny a nervózně se kousla do rtu. ,,Je to... je to těžký, odpustit něco takovýho," dodala jsem a položila jí ruku na rameno. ,,Kamarádky z nás už nikdy nebudou," pokračovala jsem nakonec. ,,Na to je mezi náma spoustu nevyřešenýho. Ale už nemusíme být nepřítelkyně. Můžeme na to zapomenout, prostě předstírat, že se to nikdy nestalo a neutrálně se míjet na chodbě," navrhla jsem. Těžko se mi to říkalo, protože odpouštět jsem nikdy neuměla, ale Dory teď byla ve stavu, kdy potřebovala slyšet nějaká vlídná slova útěchy.

,,Fajn, to zní... fajn," usmála se skrze zaschlé slzy a prohrábla si vlasy. ,,Děkuju, Destiny," zamumlala a popotáhla.

,,Nemáš- nemáš zač," nevěděla jsem, co na to říct. Usmiřovat se s Dory bylo zvláštní. Po tom všem, co mi řekla a udělala mi to připadalo nevídané a nepatřičné, skoro jako bych zrazovala samu sebe a svou hrdost, ale nemohla jsem se na ni zlobit navěky. Po chvíli mi došlo, že s návrhem příměří jakoby ze mě spadl kámen. Už jsem neměla ve třídě zapřísáhlou sokyni, která mi bude znepříjemňovat život pokaždé, kdy se odvážím objevit, teď už to byla jen bývalá kamarádka, známa, spolužačka...

,,Víš, Destiny..." začala po chvíli hrobového ticha narušovaného jen ševelem listí a zpěvem ptáků. ,,Lidi se mění a pokud s nimi chceš vycházet, držet s nimi krok a... přežít, musíš se měnit s nimi. Lidé se mění, a možná je to dobře..." hnědé oči upírala kamsi do prázdna a vyřčená slova jakoby nepatřila jí. Jako kdyby je pronesl někdo jiný jejím hlasem.