Wingless// FF Harry Styles CZ

XXVII. Zaprášený poklad

V noci z neděle na pondělí se mi zdály opravdu podivné sny. Příliš jsem se nevyspala, protože pokaždé, když jeden z nich skončil, procitla jsem, chvíli bděla a pak zase upadla do spánku protkaného nitkami podivných nočních vizí.

Úplně poslední sen byl nejdivnější, ale zároveň nejhezčí ze všech. Zdálo se mi v něm, že je Harry reálná osoba, sedíme spolu na louce, kde však nerostou žádné květiny, nýbrž jakési podivné rostliny, které mají na vrcholu pableskujícího stonku křišťálovou tobolku a v ní nějakou odehrávající se událost. Harry mě drží kolem ramen, já se o něj opírám celou vahou a nechávám ho, aby mi vyprávěl o svém životě. Veškeré ty historky jsou však naprosto odlišné od toho, co jsem o jeho životě doposud slyšela.

Žádná nebezpečná uskupení, nestálá rodina, vraždy, zločiny... jen obyčejný poklidný život plný zážitků s přáteli. Má fantazie mi očividně chtěla poskytnout alespoň chvilkovou idylku, kterou jsem neměla šanci zažít, protože Harry se svou minulostí, která ho pronásledovala na každém kroku, nebyl zrovna příkladným společníkem pro klidné idylické zážitky na zapadlé vylidněné louce.

Říka se, že sny vám ukazují, po čem nejvíce toužíte. A tu noc mě m údajné touhy opravdu vyděsily. To, že sedím s Harrym v trávě mezi podivnými rostlinami, by mě nijak neděsilo a neznepokojovalo, ale následující události byly značně z míry vyvádějící.

V mé vizi začalo pomalu zapadat slunce a vše kolem se nořilo do tmy, tráva mírně vlající ve větru, okolní stromy, my dva i ty podivné, mírně světélkující rostliny. Mé snové já se obrátilo na Harryho a podívalo se mu do očí. Harry mi pohled oplácel a přibližoval se ke mě stejně jako já k němu.

Naše rty byly jen na nádech od sebe a já už nehodlala čekat a prostě je spojila. Nikdy dřív jsem se nelíbala, pokud nepočítám hraní pitomé flašky na školní akci, kde jsem se jednou nechala přemluvit, abych hrála a musela políbit Gordona Finche, což byl atraktivní, ale naprosto pitomý kluk z vedlejší třídy.

Tohle ale bylo dočista jiné. Nevím, jestli to ve snu bylo přikrášlené a polibky takhle procítěné a jemné ve skutečnosti nejsou, ale v ten okamžik jsem si připadala jako... jako já. Jako bych poprvé za svůj život byla opravdu sama sebou a ne maskou, za kterou se schovávám.

Harry mě držel kolem pasu, tak lehce a mírně, jako kdybych se mohla rozbít, druhou rukou mi vjel do vlasů a volně ji tam nechal položenou. Snová Destiny si to naplno užívala, objímala Harryho kolem krku a vychutnávala si ten okamžik, jenže to nemělo trvat dlouho. Její prožitek a mé nejtajnější tužby ukryté hluboko v podvědomí přerušil tetin příchod.

Jemně mi zatřásla ramenem, čímž mě vytrhla z říše snů a přetrhla tak tu vizi, jež mě hřála u srdce. Procitla jsem zmatená, unavená a zklamaná z toho, že ten okamžik hřejivého štěstí skončil tak rychle.

,,Tiny, jdu do práce," oznámila mi tiše a pohladila mě po vlasech. ,,Omluvila jsem tě ve škole, protože ta rána nevypadá hezky a nohu taky dobrou nemáš," dodala ještě, věnovala mi pusu na čelo a s úsměvem vyšla z pokoje.

Ta informace byla jako blesk z čistého nebe. Ani jsem se nenadála a měla jsem před sebou volný den. Ne snad, že bych plánovala vyvádět nějaké zlotřilosti, ale pobývat ve všední den doma a moct si třeba číst, mi rozhodně nevadilo.

Do školy mě nic netáhlo, Vincent ani nechodil do stejné třídy, Karla měla jiné a lepší kamarády a Dory se se mnou čas od času bavila jen proto, že jsem jí byla psychickou podporou a útěchou v těch nejtemnějších chvílích.

Spokojeně jsem se tedy uvelebila zachumlaná do peřiny a nepřítomně zírala do zdi. Kotník mě pobolíval a rána na čele se taky čas od času ozvala.