Wingless// FF Harry Styles CZ

XXXI. Smyčka otázek

Výslech na polici proběhl rychle a bez nějakých cavyků. Upravila jsem události tak, abych se nemusela zmiňovat o Harrym a všichni se tvářili, že mi věří. 

Až do neděle jsem pak byla osamělá a znuděná. Vincent mě sice každé odpoledne navštívil, ale nikdy se moc dlouho nezdržel, protože spěchal za Jane. Přála jsem mu štěstí, ale abych pravdu řekla, trochu jsem na ni žárlila. Najednou jsem nebyla já ta, o kterou měl největší starost a se kterou byl neustále v kontaktu. Ne, teď tento post obsadila Jane. 

Nic jsem proti ní neměla, snad jen to, že byla zoufale nudná a nezajímavá, stejně jako její jméno. A možná taky trochu to, že mě obírala o čas s mým nejlepším přítelem.

Nic jsem mu však nenaznačila a byla mu vděčná i za těch pár desítek minut, které se mnou strávil. Vždy mi povyprávěl, co se dělo ve škole, postěžoval si na testy a přípravu k maturitě, nabádal mě, abych se do pondělí koukala uzdravit a s omluvou, že už musí jít, zmizel v dáli.

Harry byl navíc celou dobu nemluvný a na cokoliv jsem se ho zeptala, při troše štěstí odpověděl jednoslovně, ve většině případech neodpověděl pro jistotu vůbec. Bylo mi z toho trochu smutno, protož kdykoliv jsem před tím byla osamělá, dokázal tu temnou díru prázdnoty alespoň z části zaplnit, nicméně tentokrát jako kdyby ta díra byla větší, nebo on nebyl ochoten se ji pokusit zmenšit.

Netušila jsem, co se to s ním děje, ale štvalo mě to. Chtěla jsem si s ním povídat, chtěla jsem se s ním smát, chtěla jsem s ním sdílet své postřehy a myšlenky, jenže když mě nenechal, šlo to ztuha.

Záblesk světla v mém temném tunelu přišel v neděli odpoledne, kdy Karla zazvonila u dveří s kufrem nacpaným svou graderóbou a s úsměvem hollywoodské hvězdy se i s tou kupou hadrů nastěhovala ke mě do pokoje.

Teta v poslední době vůbec nebývala doma a o to, co kde vyvádím, se moc nezajímala, tudíž jsme mohly ječet, co hrdlo ráčí. Harry tím sice nevypadla potěšený, ale já ho pohledem rázně a bez diskuse vyprovodila z pokoje, abychom si mohly vesele vybrat oblečení na zítřejší ples. Karla rozprostřela své extravagantní modely po celém mém pokoji a pak se zadumaným výtrazem vybírala, co by mi mohlo slušet.

Naneštěstí se jí podařilo mě navléknout do několika květinovaných hrůz, z nichž většina vypadala jako čalounění starého křesla a zbytek jako kýčovité záclony jedné z babiček v domově důchodců. 

Jakmile jsem je všechny odmítla s tím, že chci vypadat hezky, ne zašle a jako kus nábytku, trochu se urazila, ale pak jí pohled padl na světle modrou obludnost z krajky a s výrazem nepřipouštějící žádné diskuse, mě do toho navlíkla. 

Naštěstí podle mého útrpného výrazu pochopila, že to taky nebude róba jejího srdce a jako z nouze cnost navrhla, že si můžu vzít její černé koktejlové šaty. Ty sice nevypadaly jako ušité z pohovky nebo závěsů, ale vinou Karlina zajímavého vkusu měly výstřih o deset centimetrů hlubší, než by se mi zamlouvalo a naštěstí i ona sama usoudila, že nejspíš nejsou pro mě. 

Už jsem pomalu začínala ztrácet naději a smiřovala se s tím, že na ples půjdu v jeansech, když do pokoje vešla teta Liv, která se domů musela teleportovat, protože jsem ji vůbec neslyšela přicházet, a v ruce nesla cosi, co vypadalo jako...

,,Šaty!" vyjekla Karla a vrhla s k ní s nadšením v očích. ,,Páni, Destiny, ty by ti sekly," zazubila se na mě a ukázala mi je v celé své kráse.

Byly jednoduché, splývavé v tmavě zelené barvě. I přes to, že postrádaly jakékoliv ozdoby, působili mnohem elegantněji a okázaleji, než kterýkoliv z Karliných děsivých modelů.