Wingless// FF Harry Styles CZ

XXXIII. Něha a cit 1. část

Vyběhli jsme z tělocvičny jako by nám za patami hořelo. Mě úprk poněkud ztěžovaly podpatky a dlouhá sukně, ale jakž takž jsem Vincentovi dokázala stačit a zaběhla za ním do učebny Biologie, která byla jako první odemčená.

Jakmile jsme za sebou zavřeli dveře, hystericky jsme se rozesmáli a oddechovali po tom zběsilém úprku.

,,Já věděl, že to dopadne špatně," opřel se Harry o dveře učebny a založil si ruce na prsou.

,,Nebuď tak prudérní," sykla jsem tiše, tak aby mě slyšel jen on a svezla se na zem.

,,Příště to musíme líp naplánovat," podotkl Vincent, když trochu zklidnil záchvaty smíchu.

,,Jo, to by možná nebylo úplně od věci," odtušila jsem s pobaveným úsměvem a položila mu hlavu na rameno. Harry to celé pozoroval od dveří a mračil se na mě.

,,Jsi průserářka," obvinil mě nazlobeně a já na něj vyplázla jazyk. 

Ještě chvíli jsme tam tak seděli a potom Vincentovi zazvonil mobil a on se omluvil s tím, že se po něm shání Jane. Rozloučila jsem se s ním a zůstala sedět tak, jak jsem byla.

,,Promiň," zamumlala jsem po chvilce, co místnost opustil.

,,Mě se neomlouvej," povzdechl si Harry a sedl si vedle mě. Přišlo mi, že je ode mě moc daleko, a tak jsem se k němu posunula a položila mi hlavu na rameno jako předtím Vincentovi, akorát s tím rozdíle, že teď mi přitom běhal mráz po zádech  a v břiše mi poletovali motýlci.

,,Měla by ses vrátit, ať si to užiješ," vybídl mě jemně a já ho objala kolem pasu a hlavu mu ještě více přitiskla k rameni, abych mu dala najevo, že se tam vracet nechci.

,,Proč bych to dělala?" zvedla jsem k němu oči. ,,Vincent bude s Jane, Niall má vlastní přátelé a já nikoho jiného nemám," pokrčila jsem rameny na oko lhostejně, ale bodlo mě při těch slovech u srdce.

,,Ale no tak," pokáral mě Harry a chytil mě za zápěstí, aby uvolnil můj stisk kolem jeho pasu. ,,Tak si pojď zatancovat alespoň se mnou, někde v ústraní, kde bude slyšet hudba," navrhl a já kývla. Nechtěla jsem znít moc nadšeně, ale ten návrh se mi více než zamlouval.

Zvedli jsme se a trochu víc se přiblížili k tělocvičně, aby k nám doléhala hudba z provizorního tanečního sálu. Nakonec jsme se usídlili v jedné postranní chodbičce, kde se nacházely kabinety a která se topila v přítmí.

V tělocvičně zrovna vyhrávali Heroes od Davida Bowieho, což byla písnička, na kterou se špatně tančilo v páru, ale která mi připomínala spoustu krásných věcí.

Harry mě zatáhl úplně do rohu, chytil mě jednou rukou kolem pasu a druhou uchopil mou pravou dlaň.

Jeho dotek byl chladivý a přesto tak... hřejivý. Spíš než mou kůži však rozehříval mé srdce. Zvedla jsem k němu hlavu a zadívala se mu hluboko do zelených očí, momentálně skrytých ve stínu.

I přes tmu kolem nás jsem přesně rozpoznala výraz v jeho očích. Shlížel na mě s jakousi něhou, kterou jsem si ale nedokázala vyložit. Harryho oči byly záhadnými studánkami vzpomínek a emocí, které skrýval za povlakem jasně zelených leknínů.

,,Připadám si, jako ve filmu," špitla jsem tiše. Byla to pravda, pohupovala jsem se do rytmu hudby v objetí muže, kterého jsem neměla milovat a přesto bych pro něj obětovala vše.

,,Hmm," zamručel Harry a položil mi hlavu do ohybu mezi krkem a ramenem. Na holé šíji mě šimraly jeho kadeře a na rameni pravidelný pomalý dech. Užívala jsem si okamžik souznění, vteřinu, kdy jsem myslela jen na Harryho skoro až děsivě skutečnou přítomnost, na to, jak mě objímal a díval se na mě, skoro jako kdyby mé city opětoval.