Wingless// FF Harry Styles CZ

XIV. Nejdrsnější životy

Harry

Po tom všem, co mi řekla, jsem prostě zmizel. Nechtěl jsem dál poslouchat, co si o mě myslí, protože mě to bolelo a zraňovalo. Měl jsem ji rád a nechtěl jsem vědět, jakou nenávist ke mě chová, kdybych nebyl mrtvý, klidně by mě to zabilo.

Cítil jsem se hrozně, když jsem prostě zmizel a přesunul se na místo, kde jsem se ukrýval vždy, když jsem chtěl být daleko od civilizace. Do tmavé jeskyně daleko od všech měst. Nic jsem necítil, tedy co se týče chladu nebo hladu, případně únavy. Na emoce se to bohužel nevtahovalo, proto mě podivně píchalo na hrudi v oblasti srdce. Kdybych ještě byl na živu, mohl by to být infarkt, ale mě se nemohlo nic takového stát.

Zapřísáhl jsem se, že nebudu brečet a tak jsem se opřel o hrubou zeď, zaklonil hlavu a zhluboka dýchal. Věděl jsem, že jsem svými slovy udělal chybu, protože tak křehkou duší, jako ta Destinina, lehce zraní a ublíží jí, ale byl jsem moc hrdý na to, abych se prostě a jednoduše sebral, vrátil se, obejmul její živoucí tělo, jehož teplo jsem nemohl cítit a omluvil se jí.

Bylo mi ze sebe samotného na nic, ale beze mě jí bude líp. Věděl jsem, že to tak není, ale když si to budu dostatečně dlouho opakovat, třeba se to stane pravdou... A třeba jí beze mě opravdu líp bude, kdo ví...

Z dlouhého vysedávání a nicnedělání mě přepadla chmurná nálada a já se začal hrabat ve svých vzpomínkách. Nechtěl jsem se k nim vracet, hnusily se mi, hnusilo se mi mé minulé já, ale v tuhle chvíli jsem nijak nedokázal zabránit tomu, aby mi na mysli vytanuly ty nejošklivější obrazy z mé minulosti.

///

Seděl jsem na potrhaném křesle, v ruce pistoli. Ruce se mi nepatrně třásly, ale já tomu nevěnoval pozornost a upřeně jsem se díval před sebe na vysokého rozložitého muže, který měl právě rozhodnout o mém osudu. Měl jsem strach, ne z něj, ale z toho, co řekne.

Pokud mě nepřijme, budu vyhozený na ulici a Bůh ví, co se mnou bude pak. Napadla mě Samantha a její byt, ale už toho pro mě udělala dost a zasloužila si klidný život. Muž se ke mě otočil, černé oči mi zabodl do obličeje a já měl pocit, že mi vidí snad až do duše. Mírně jsem se otřásl, ale snažil jsem se vypadal klidně.

,,Papilio," pronesl slavnostním hlasem mou přezdívku, kterou jsem si během výcviku zvolil. ,,I přes veškeré tvé přešlapy jsem usoudil, že tvé schopnosti jsou užitečné, vítej v Niger et albus, teď jsi jeden z nás," oznámil a ve mě vybuchl ohňostroj emocí. Úleva, že mám kde bydlet, strach z toho, co všechno budu muset udělat, abych se v tomhle děsivém uskupení udržel, radost, že mé snažení nebylo k ničemu a vina, že jen kvůli tomuhle jsem opustil svou rodinu a nenechal jim ani hloupý vzkaz o tom, kam se chystám, nebo co budu dělat.

///

,,Prosím, ne!" protrhl ticho zděšený ženský výkřik a já sebou trhla. Stál jsem před domem s napřaženou pistolí a měl jsem držet hlídku, kdyby někdo náhodou přišel. Vloupali jsme se do domu jakéhosi zámožného chlapíka, který Lacertovi něco dlužil. 

Zatínal jsem zuby, protože jsem moc dobře věděl, co jeho manželce nebo dceři právě provádějí. Jejich práce se mi hnusila, ale pokud jsem chtěl zůstat na živu a mít střechu nad hlavou, nesměl jsem ani ceknout. Naštěstí jsem zatím neměl tak vysoké postavení, abych s nimi mohl jít dovnitř, takže jsem byl pohledu na ty hrůzy alespoň ušetřen.

Kdybys neutíkal z domova, nikdy jsi takhle nemusel skončit... ozvalo se mé podvědomí a já mu chtě nechtě musel dát za pravdu. Kdybych neutíkal před ztrátou sestry, nemusel bych teď poslouchat nářek té ubohé ženy, která, pokud přežije, bude mít celoživotní trauma. A v té chvíli jsem si uvědomil, že patřím do té nejhorší verze pekla, jakou si kdo dokáže představit. Protože jsem kriminálník a nejsem natolik statečný, abych dokázal zabránit tak ohavným činům. Udělal se mi ze mě samotného špatně.