Wingless// FF Harry Styles CZ

XVII. Tíha tajemství

S návštěvou Anne Stylesové jsem musela počkat až do pátku, protože učitelé nám naložili testů, jako kdyby měl přijít konec světa. Trochu jsem je podezřívala, že vědí o mém záměru a snaží se mi ho překazit, ale bylo to pravděpodobné asi tolik, jako to, že paní Carterová, naše nesmrtelná chemikářka, zaklepe v blízkých sto letech bačkorama. Abych uvedla věci na pravou míru, měla jsem takový pocit, že stála i u zrodu tabulky prvků a okřikovala Mendělejeva svým hlasem připomínajícím umírající vránu.

Když však nastalo pátek odpoledne, na nic jsem nečekala a hned z domova vyrazila na adresu, kterou jsem dohledala pomocí Katrininy starší sestry Julecy, která pracovala na úřadě.

Tisová ulice byla malebná ulička, kde stály malé řadové domky zhotovené z cihel. Každý domek disponoval roztomilou a operovávanou zahrádkou. Všude vonělo shrabané podzimní listí, ve vzduchu se vznášela lehká mlha a ticho vládnoucí široko daleko navozovalo pocit naprostého bezpečí. Zalila mě touha jednou v téhle ulici bydlet, protože na ty rozkošné stavby, jedna jako druhá, byla radost pohledět.

Dojem z estetického výhledu však poněkud zakalil záměr, který mě se dovedl. Bála jsem se, jestli bude Anne vstřícná, nebo naopak nepřístupná a mrzutá, jako býval její syn. Jestli mi bude ochotná pomoci, nebo mě naopak bude považovat za dalšího vlezlého čumila, který se jí snaží loupat do soukromí. Musela jsem to však zkusit, musela jsem se o Harrym dozvědět víc.

Došla jsem až k domu číslo 21, který se ničím nelišil od ostatních domků, nicméně působil na mě jinak. Měla jsem z něj dojem, jako kdyby mě lákal.

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a zazvonila na červený zvonek. Doufala jsem, že je Anne dom a hlavně že mi otevře. Měla jsem štěstí, protože jsem nečekala ani deset sekund a domovní dveře se otevřely. Stála v nich středně vysoká žena s černými vlasy, ustaranými vráskami a hlavně... Harryho očima.

,,Do-dobrý den," pozdravila jsem ji roztřeseně. Zamračila se, jako kdyby se z paměti nažila vydolovat, odkud mě má znát. ,,Já jsem Destiny Youngová a..." nádech, vádech, ,,Přišla jsem se Vás na něco zeptat," představila jsem se jí jedním dechem. Nač chodit okolo horké kaše? Lepší bude, když mě vyhodí rovnou.

,,Destiny Youngová?" přimhouřila oči a já pomalu kývla. ,,Nejsi náhodou dcera Amandy a Joshe?" rozjasnily se jí oči poznáním a já kývla.

,,Jo, jsem," dodala jsem ještě verbální odpověď a prohrábla si vlasy. Prsty se mi třásly a tímhle jsem se to snažila nějak zamaskovat.

,,Mrzí mě, co se jim stalo," usmála se milým hřejivým úsměvem. ,,Tvého otce jsem znala z Knižního klubu, chodil tam každou středu," dodala a mě potěšilo, že si ho pamatuje.

,,No já si na svoje rodiče moc nepamatuju. Zemřeli, když mi byli tři roky," pokrčila jsem nešťastně rameny. Mluvila jsem pravdu, vzpomínky na rodiče jsem měla v mlze a jediné, co mi utkvělo v paměti, byl mámin zářivý úsměv a tátův měkký hluboký hlas.

,,To je důvod, proč jsi přišla..." najednou ochladla Anne a ve mně hrklo. Nic mi neřekne...

,,Částečně..." rozhodla jsem se jít z kůží na trh, zapírat nemělo sebemenší smysl.

,,No... myslím, že ti to dlužím, když můj syn tak neuváženě... no to je jedno, pojď dál," vyzvala mě vyčerpaně a otevřela mi vrátka. Zajímalo mě, co chtěla o Harrym říct, ale raději jsem se neodvažovala zeptat, když si mě pozvala do domu a uvolila se se mnou mluvit.

,,Děkuju, Anne," usmála jsem se děkovně a následovala ji do domu.

Uvnitř bylo příjemné teplo a vonělo to tam něčím letním a květinovým, což byla poměrně rapidní změna oproti chladnému podzimnímu vzduchu a vůni listů venku.